Jak jsme avizovali koncem minulého roku, rádi bychom čtenářům webu Děti a média i nadále blíže představovali zajímavé knižní tituly týkající se nových médií – takové, o nichž se domníváme, že by pro vás mohly být nějakým způsobem přínosné.
Aktuálně přinášíme vhled do knihy:
Digitální minimalismus
(Digital Minimalism: Choosing a Focused Life in a Noisy World)
s podtitulem Zkroťte návykové technologie a získejte zpět svůj čas a koncentraci, která vyšla v edici Žádná velká věda v nakladatelství Jan Melvil Publishing v Brně v roce 2019.
(zdroj portrétu: stránky autora – https://www.calnewport.com/about/)
Autor Cal Newport je docentem informatiky na Georgetownské univerzitě (Georgetown University) se sídlem ve Washingtonu D.C. Je autorem řady publikací (často bestsellerů) o vlivu technologií na svět práce a vzdělávání. Na svém blogu a později i ve svých knihách zpopularizoval termín „hluboká práce“ (deep work). Prosazuje „digitální minimalismus“, proto jej nelze najít na sociálních sítích.
ZAHLCENÍ NOVÝMI TECHNOLOGIEMI
V úvodu knihy, zabývající se digitálním minimalismem, se autor zamýšlí nad tím, jak často používáme ve spojení s novými technologiemi slovo vyčerpání a jak často pociťujeme pocit prázdnoty v souvislosti s jejich užíváním.
„Téměř každý, s kým jsem mluvil, byl přesvědčen o síle internetu a o tom, že mu může zlepšit život, ba že by to dokonce měl dělat. Ti lidé se nechtěli vzdávat Google Maps ani rušit účty na Instagramu, ale zároveň cítili, že jejich současný vztah k technologiím je neudržitelný.“
Aniž bychom to tak plánovali a chtěli, stává se nám, že on-line světu věnujeme hodiny a hodiny svého vzácného času. Typický je pocit ztráty kontroly (naopak záměrné jednání přináší pocit smysluplnosti). Dalším slovem, kterým se zdá vystihovat daný stav, je zaneřádění, za které „platíme životem“ (nevěnujeme se tomu, co je pro nás podstatné, ale tříštíme svůj čas a svou pozornost mezi různé aplikace, weby a „internety“). Co si s tím počít, pokud člověk nahlédne neudržitelnost daného stavu, má pomoci tato kniha.
Ta je členěna do svou částí: Část I – Základy (tři kapitoly) a Část II – Praxe (čtyři kapitoly). Autor své vlastní úvahy doplňuje příběhy svých blízkých, přátel či studentů, a hojně cituje různé pro téma knihy relevantní osobnosti, některým pak věnuje pozornost i z hlediska jejich způsobu života: patří mezi ně např. Henry David Thoreau, autor knihy Walden aneb Život v lesích (postavil si vlastníma rukama srub a dva roky v něm žil, stručně řečeno, aby vyzkoušel, jak žít minimalisticky) nebo Abraham Lincoln, 16. prezident USA (po náročném pracovním dni odjížděl na koni na své sídlo za Washington, což mu dovolovalo být sám se svými myšlenkami).
Pro autora knihy je totiž možnost nerušené samoty klíčová. Neznamená to v žádném případě odstřihnout se od lidí a společnosti (to ostatně neudělal ani H. D. Thoreau, jehož srub stál v dosahu civilizace a on sám nikdy nepřestal udržovat společenské kontakty), ale najít si nerušený čas sám pro sebe a své úvahy – pro svůj život podle sebe.
Rozhodující je tedy získat zpět čas, který nám berou všechny „volitelné technologie“ digitální revoluce posledních 20 let: aplikace, weby a související nástroje přijímané obrazovkou – počítačem či mobilním telefonem. Ze starších technologií sem autor řadí i videohry a stejně tak sem spadá i televize se svými novými možnostmi (Netflix). Nad těmito technologiemi jsme totiž ztratili kontrolu.
MECHANISMUS ZÁVISLOSTI
Mechanismus, proč ke zmiňované ztrátě kontroly došlo, je prostý – nutkavé používání digitálních zařízení v jejich dnešní podobě je návykové. Dalším kamenem úrazu je to, že tyto nástroje míchají škodlivé s užitečným, takže se jich jen těžko budeme zcela vzdávat.
Autor vysvětluje, že sociální sítě, digitální technologie obecně a jejich užívání prošly v průběhu času výraznou proměnou – např. kapitola Nerovný souboj obsahuje podkapitolu K tomuhle jsme se nepřihlásili, která konstatuje, že před 20 lety nikdo nemohl předjímat vývoj, skutečnost, že na sociálních sítích během času přibude celá řada nových funkcí a že to povede až k závislosti. S takovou ztrátou kontroly (by) nikdo předem nesouhlasil.
Zde shrneme to podstatné z autorova textu zjednodušeně a v kostce: Závislost může vznikat nejen na návykových látkách, jako je alkohol či heroin, ale i na chování. Naši mírnou behaviorální závislost na nových technologiích (mírnou proto, že není tak silná, jako závislost chemická) podporují dva faktory – přerušované pozitivní posilování a touha po společenském uznání.
Pokud jde o pozitivní posilování, platí, že chytrý mobilní telefon je v podstatě něco jako kapesní výherní automat. Pokaždé, když člověk kontroluje mobilní telefon, zjišťuje, jestli něco nevyhrál. V daném případě pozornost druhých, tj. přitažlivá je právě ona nepředvídatelná zpětná vazba – lajky, ale může jít třeba i o nalezení zábavného článku. Můžeme se tak dostat do spirály bezmyšlenkového klikání, a od např. předpovědi počasí se roztěkaně posouvat od jednoho titulku k druhému, což je ovšem z hlediska technologických společností žádoucí. Jde o to nás udržet u telefonu co nejdelší dobu, a nasměrovat nás, abychom ho používali určitým způsobem, který těmto společnostem přináší zisk. „Lidé podléhají kouzlu obrazovek ne pro svou vrozenou lenost, ale protože se do dosažení tohoto účinku investovaly miliardy dolarů.“
Touze po společenském uznání jistě také všichni rozumíme: Když na sociálních sítích či prostřednictvím SMS, WhatsApp atd. reagujeme na příspěvky svých přátel, reagujeme na „lid svého kmene“, na němž nám záleží, a proto je tak těžké odolat a neodpovídat ihned (a to i v případě, kdy se to absolutně nehodí, např. za volantem). Lajky (aneb označení „to se mi líbí“) přitom nejsou vůbec nezbytné k udržení vztahů, a podobně problematická je i funkce „chcete označit…“ konkrétní osobu. Jde totiž jen o pouhé střípky skutečné komunikace – náš mozek byl dlouhou evolucí vytrénován k osobnímu kontaktu s druhými lidmi, umíme číst jejich emoce z výrazu tváře, ze zabarvení hlasu, z gest, což vše v tomto typu kontaktu chybí. Navíc nám nakonec nezbývá čas na to podstatné a skutečně důležité, např. na osobní setkávání se. Je to jako mít Ferrari tažené oslem.
„Tyto služby (…) začaly podkopávat přesně ty hodnoty, které původně slibovaly: člověk se přihlásil na Facebook, aby zůstal v kontaktu s přáteli po celé zemi, a nakonec ani nedokáže vést nepřerušovaný rozhovor s kamarádem sedícím u stolu naproti němu.“
Abychom si udrželi či znovuzískali autonomii a nebyli ve vleku nových technologií, je zapotřebí cílená a promyšlená strategie. Vyvstává nutnost koncepce používání technologií, která „nám musí jasně odpovědět na otázky, jaké nástroje máme používat a jakým způsobem, a zároveň ním musí umožnit spokojeně ignorovat všechno ostatní“.
ŘEŠENÍ: KVALITNĚ TRÁVENÝ ČAS A DIGITÁLNÍ MINIMALISMUS
Minimalistické řešení dle autora nespočívá v tom zavrhnout nové technologie jako celek (což snad dnes již ani není možné). Jde o to, zjistit, co v reálném světě skutečně potřebujeme a co nám naplňuje život – a následně vybrat ty technologie, které nám na této cestě mohou pomoci, a ty pak používat určitým, předem nastaveným způsobem, a to tak, aby nás nerušily, netříštily náš čas a naši pozornost.
Autor zdůrazňuje, že je třeba jednat razantně a provést digitální úklid. To znamená se na měsíc vzdát všech volitelných internetových aktivit, což nám umožní prolomit zažité digitální návyky. Při tomto digitálním půstu se nevzdáme pracovní komunikace ani osobní nezbytné komunikace; vyhneme se ale všem žroutům času. „Nutkání kontrolovat Twitter nebo obnovovat Reddit lze považovat za nervový tik rozbíjející náš čas na příliš malé kousky, jež nám neumožní se dostatečně soustředit, abychom mohli sledovat určitý záměr.“ Technologie nám diktují, jak se máme cítit a používáme je na úkor činností, jichž si ceníme – tento bludný kruh je třeba rozetnout.
„Budete chodit na procházky, povídat si s přáteli, zapojíte se do života komunity, budete číst knížky a pozorovat mraky,“ uvádí autor. Během tohoto období si člověk ujasní své nejhlubší hodnoty, aby po jeho uplynutí do svého života vpustil malý počet pečlivě vybraných internetových aktivit, které toto jeho směřování podpoří; vše ostatní hodí za hlavu. V podstatě tak jde o lepší produktivitu a účelné nakládání s časem.
S tímto (staro)novým životním stylem vyvstává potřeba pěstovat kvalitní volnočasové aktivity, aby bylo čím nahradit bezmyšlenkovité používání různých zařízení. Autor zdůrazňuje, že pokud se předem rozhodneme, co budeme dělat ve svém volném čase, řada našich digitálních návyků nám následně zcela přirozeně začne připadat nesmyslná. Jakmile vyplníme tuto mezeru ve svém životě, nebudeme již potřebovat žádné rozptylování.
Spoustě lidem se totiž nedaří kvalitně trávit volný čas, čímž vzniká téměř nesnesitelná prázdnota. Dříve představovala únik televize a alkohol, dnes je to přejíždění prstem po displeji, což nás uvede do stavu žádoucí otupělosti. Klíčový problém je tedy vlastně ten, že nevíme, co si se sebou počít. Těmito tématy se autor zabývá v předposlední kapitole Vezměte si zpět svůj volný čas.
Ponaučení znějí následovně:
1) Dejte přednost náročné aktivitě (psychické i fyzické) před pasivní konzumací
2) Vytvářejte hodnotné věci v reálném světě – tvorba rukama za využití vlastních schopností a dovedností (počítá se sem i hraní na hudební nástroj nebo úspěch ve sportu)
„Jednou z příčin ohromného nárůstu popularity platforem sociálních v posledních letech může být skutečnost, že nám umožní se vytahovat. Nemáme-li před sebou cíl v podobě bytelné dřevěné lavičky nebo potlesku po hudebním vystoupení, můžeme na internet pověsit fotku z nedávné návštěvy nóbl restaurace a doufat, že si vyslouží palec nahoru (…)“ Dle (vystudovaného) filosofa a posléze (úspěšného) mechanika (vyrábějícího ve své dílně motocykly na zakázku) Matthewa Crawforda však jde jen o slabou náhražku skutečného uznání, jakého se člověku dostane za šikovnost jeho rukou.
3) Vyhledávejte aktivity vyžadující reálné společenské interakce – může jít o hraní deskových her, společný trénink a ligy rekreačních sportů, dobrovolnické aktivity či práci na nějakém týmovém projektu atd. Důležitá je právě ona bohatá společenská interakce.
Mezi žádoucí činnosti samozřejmě patří i četba knih, vytváření čtenářských kroužků či účast na nadšeneckých knižních aktivitách – v knize, o které píšeme, je zmíněn projekt vydávání malých kapesních knih o velikosti mobilního telefonu (Mouse Book Club) s tím, že těmto přenosným zábavním zařízením nikdy nedojdou baterie, neprasknou jim displeje a také nikdy nevyrušují.
Autor zdůrazňuje, že nechce budit dojem, že „kvalitně trávený volný čas musí nutně znamenat nostalgický návrat do dob před internetem“. Je to právě naopak, uvádí. „Dalo by se říci, že nám internet poskytl renesanci volného času, protože průměrnému člověku nabízí historicky nejvíce možností, jak ho trávit. Činí tak především dvěma způsoby: pomáhá lidem najít lidem komunitu sdílející jejich zájmy a poskytuje snadný přístup k jinak obtížně dosažitelným informacím nezbytným pro některé hodnotné aktivity.“ Může jít třeba o různé návody na YouTube. Tedy k rozvíjení volnočasových aktivit lze velmi dobře používat i digitální nástroje. Jedná se však o prostředek, nikoli o cíl.
Jako praktické opatření autor radí plánovat si volný čas (stanovit si cíle – čeho chceme dosáhnout, a strategie – jak toho dosáhnout), a to v několika časových rovinách. Jde o sezónní a týdenní plán volného času.
Autor také doporučuje předem si naplánovat, kdy se budeme věnovat „povrchní zábavě“ – tj. surfování po internetu, prohlížení sociálních sítí a sledování videí. Těmto činnostem můžeme klidně věnovat hodně času, ale v předem určeném časovém rozmezí. Jde o to nebýt vyrušován v off-line částech dne. Autor předpokládá, že tyto aktivity budeme postupně sami zcela přirozeně umenšovat, jak si zvykneme trávit čas hodnotnějším způsobem. Ovšem není nutné (ani žádoucí) se „povrchní zábavy“ zcela vzdát. O nic nepřicházíme.
Boj Davida s Goliášem
Ze všeho dříve řečeného (a z výzkumu Davida Ginsberga a Moiry Burkerové) vyplývá, že záleží na tom, jak technologii používáme. Se sociálními sítěmi lze zacházet dobře i špatně, neplatí sebeprezentace Facebooku (a jiných společností), že se jedná o produkt, bez něhož se neobejdeme. Argument, že by nám mohlo něco utéct, nepovažuje C. Newport za relevantní.
Cesta „rezistence“, kterou navrhuje autor, obnáší zachovat si možnost využívat konkrétní užitečné funkce (např. sociálních sítí), ale dle svých vlastních pravidel. Usnadní ji, když si smažeme aplikace sociálních sítí z mobilu a ponecháme si pouze přístup přes počítač. Není třeba se odhlašovat, jen trochu ztížit přístup. Rada zní: udělejme ze svých zařízení dočasně „jednoúčelové stroje“, např. zablokováním určitých funkcí po určitou dobu (k čemuž slouží speciální programy, např Freedom). „Univerzální“ totiž ne vždy znamená „produktivní“ (opět jsme u „tříštění pozornosti“). „Síla univerzálních počítačů spočívá v tom, kolik věcí umožnují uživatelům dělat, nikoliv kolik jich umožňují dělat najednou.“
Dalším řešením je „koncepce pomalosti“, tj. využívat „pomalá média“ – zejm. u zpravodajství a komentářů platí, že je lepší soustředit se několik málo kvalitních, ověřených zdrojů, které patří ke špičce (může jít o velké zavedené organizace, ale i o blog někoho, kdo má vhled).
A konečně další možností je pořídit si „hloupější“ telefon (obyčejný tlačítkový). „Telefony jsou na telefonování a psaní zpráv, na všechno ostatní můžeme používat jiná přenosná zařízení.“ Není třeba mít chytrý telefon neustále u sebe. Ale samozřejmě jde o míru – některý uživatel jednoduše potřebuje využívat některé funkce smartphonu, jiný na smartphonu netráví mnoho času, takže výměna telefonu je zbytečná. Jde o krok pro toho, kdo se domnívá, že by mu vzdání se chytrého telefonu dokázalo zlepšit život.
Jak autor uvádí na závěr, stane se, že nad námi nějaký nástroj zvítězí, a to je v pořádku: „Stát se digitálním minimalistou není žádná jednorázová proměna automaticky následující po digitálním úklidu. Jedná se o proces, který vyžaduje neustálé úpravy.“
•
Kniha obsahuje řadu postřehů a zajímavých myšlenek, s nimiž se můžeme a nemusíme ztotožnit, a nápadů, které můžeme a nemusíme vyzkoušet. Nelze je samozřejmě shrnout v krátkém článku, a ani to není žádoucí. Knihu rozhodně doporučujeme všem, kdo pociťují nutnost změny ve svém životě, touží ho naplnit smysluplnou činností a mají potřebu lépe si zorganizovat čas a odbourat pasivní konzumaci nových médií. Autor zdůrazňuje, že lepší organizace neznamená, že bychom byli posléze ochuzeni o spontánnost a neplánované aktivity a události.
Více o knize na webových stránkách nakladatele Jan Melvil Publishing: https://www.melvil.cz/kniha-digitalni-minimalismus/
Zde si lze stáhnout ukázkovou kapitolu knihy v PDF a jsou zde uvedeny různé další zajímavosti o knize i jejím autorovi.
Lenka Burešová
- ZPĚT -
