Děti a televizní násilí

V souvislosti s možnostmi negativního vlivu televize na děti jsou samozřejmě vždy na prvním místě uváděny dopady konzumace mediálních obsahů ztvárňujících násilí a agresivní chování. Hlavní obavou v tomto kontextu je riziko nápodoby ze strany dětí.

Oprávněnost obav z nápodoby se již v minulosti mnohokrát prokázala. Za zmínku stojí snad nejznámější případ, když byl v roce 2006 popraven Saddám Husajn, obletěly záběry popravy celý svět. Tragickým důsledkem této medializace bylo šest mrtvých dětí. V různých koutech světa (Ázerbájdžán, Saudská Arábie, Maroko, USA, Alžírsko) tyto děti zemřely při hře na Husajnovu popravu.

Riziko, že si děti budou chtít vyzkoušet něco, co viděly v televizi, je samozřejmě vysoké. Inspirace nějakým konkrétním mediálním obsahem ovšem ještě neznamená, že děti, které sledují pořady s výskytem násilných scén, se musejí stát násilníky.  

Vznik sociálně patologického chování má vždy multifaktoriální příčiny. Svádět násilné chování u dětí pouze na televizi je příliš zjednodušující. I přes obrovský vliv, který na děti média mají, tím rozhodujícím formujícím činitelem je vždy sociální prostředí, v němž dítě vyrůstá. Fungující rodina by měla být schopna eliminovat sklony dítěte k agresivitě.

Rizikovou skupinou jsou děti do 12 let, zejména chlapci, kteří v nadměrné míře sledují násilné mediální obsahy, žijí v dysfunkčních rodinách a mají vrozené osobnostní předpoklady k agresivnímu a násilnému chování.

V této souvislosti je ovšem nezbytné zdůraznit, že ne každé audiovizuální ztvárnění násilného chování je možné posuzovat stejně. Vždy je podstatný dějový kontext (bezdůvodný útok na bezbranného člověka; pomsta na vrahovi), vyústění (zda vítězí dobro nad zlem), způsob zobrazení (realističnost, drastičnost), zda je zprostředkováno násilné chování samotné či jeho následky (detaily mrtvých těl) apod. Z pohledu možných negativních následků je jako nejvíce rizikové nutno vnímat samoúčelné násilí, aniž by bylo zobrazeno utrpení oběti.  

Násilí je a vždy bylo jedním ze základních dějových motivů, ať již filmově nebo knižně zpracovávaných, či historicky předávaných ústním vyprávěním. I většina pohádek obsahuje násilí. Staré pohádky dokonce v natolik drastické formě, že by pro současnou generaci byly zcela nepřijatelné.

To, jak dítě vnímá a zpracovává násilné a agresivní obsahy, je odvislé zejména od jeho osobnostních rysů. U disponovaných dětí je možná nápodoba zhlédnutého chování. Vážným rizikem je dlouhodobé sledování pořadů s násilným obsahem, které může vést ke snížení citlivosti k páchanému násilí (desenzibilace) a akceptaci násilí jako běžné součásti života. Děti mohou nabýt dojmu, že násilí je standardním způsobem řešení problémů a tento vzorec chování přijmou za vlastní.

Citlivější děti na přemíru televizního násilí mohou reagovat úzkostí, přeceňováním reálného nebezpečí a nepřiměřeným strachem o sebe a své blízké.

Strach ze ztráty bližních je typický pro děti starší devíti let, mladší děti svůj strach formují zejména do obav z nadpřirozených jevů a bytostí.

Děti starší osmi let, které již ve vysílání rozeznávají fikci od reality, vnímají mnohem citlivěji mediální obsahy přibližující skutečné události – vraždy, nehody, záběry z válečných událostí. Obzvláště intenzivně reagují na případy, kdy byly zraněny či zabity děti nebo jejich rodiče. To jsou situace, do jejichž bolestivosti se děti dokážou vžít, a proto na ně reagují velmi soucitně.

- ZPĚT -




info@detiamedia.cz

Fórum webu děti a media