Česká republika chrání dětské diváky před přímými negativními dopady televizního vysílání zákonem č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Pro oblast videa on demand je pak úprava zakotvena v zákoně č. 132/2010 Sb., o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání a pro služby platforem pro sdílení videonahrávek v zákoně č. 242/2022 Sb., o službách platforem pro sdílení videonahrávek. Dítě jako konzumenta obchodních sdělení, a to nejen reklamy televizní a rozhlasové, ale rovněž jiných forem reklamy, například tištěné či billboardové, chrání zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy.
Úkolem zákonné úpravy je vytvořit takové podmínky, které zamezí nekontrolovanému a neomezenému šíření potenciálně škodlivých a nebezpečných audiovizuálních mediálních obsahů. Zákon ovšem nemůže nahradit a také nenahrazuje výchovnou roli rodiny. Jen vytváří základní pojistku. Pro rodiče, kteří cíleně ovlivňují, jaké pořady a v jakých vysílacích časech sledují jejich děti, poskytuje zákon orientační vodítka (chráněný čas mezi 6. a 22. hodinou; grafický znak "18+" určující potenciální závadnost obsahu pro nezletilé osoby; informace o obsahu závadném pro nezletilé osoby). Významnou roli má pak zákon i pro ochranu dětí z dysfunkčních rodin, v nichž děti nejsou nijak limitovány při sledování televize, a to zejména časovou hranicí 22. hodiny, do níž zákon zapovídá zařazování pořadů narušujících vývoj nezletilých osob, a rovněž povinností provozovatele zajistit volbou vhodných opatření, aby pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj nezletilých osob zejména tím, že obsahují pornografii nebo hrubé samoúčelné násilí, neměly nezletilé osoby za běžných okolností možnost vidět nebo slyšet; tato opatření zahrnují nástroje pro ověřování věku nebo jiná technická opatření, která umožňují zamezit nezletilým osobám přístup k vysílání. Existence zákona sama o sobě ovšem nemůže zaručit, že se do vysílání ve vysílacích časech, kdy televizi mohou sledovat děti, nedostanou obsahy, které dětem nejsou určené nebo jsou pro dítě dokonce ohrožující. To je již na odpovědnosti provozovatelů vysílání. Pokud provozovatelé v tomto ohledu selžou, je úkolem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, aby konala a přistoupila k adekvátním krokům.
- ZPĚT -
