Nejúčinnější obrannou dětí před možnými negativními dopady vysílání, i jiných audiovizuálních mediálních služeb, je mluvit s nimi o tom, co v médiích zhlédly či vyslechly. Většina rodičů dokáže vycítit u svého dítěte zmatenost, strach a rozpaky a pozná, kdy je na místě zakročit a vytvořit mezi dítětem a televizí psychologickou bariéru. Pouhé vypnutí televize nebo počítače ovšem zpravidla takovou situaci nevyřeší. Rodiče by se měli spíše pokusit interpretovat a vysvětlovat zhlédnuté obsahy terminologií a formulacemi, které jsou přiměřené věku dítěte.
Mladším dětem je vhodné vysvětlovat neznámá slova a situace a rovněž motivy jednání postav (láska, zlost, pomsta). Chce-li mít rodič zpětnou vazbu, co si dítě ze sledování pořadu odneslo, je možné jej požádat, aby svůj zážitek namalovalo. Dětský obrázek zpravidla nejvíce vypoví o pocitech dítěte.
Se staršími dětmi, které již chápou rozdíl mezi fikcí a realitou, je možné vymýšlet, jak by zhlédnutý příběh mohl dopadnout ve skutečnosti. Smát se tomu, jak nereálné byly některé scény, hovořit o tom, jak vznikají filmy, jakou formou se používají triky, jak se filmy dabují apod. Velmi důležité je také děti varovat před manipulací a nežádoucím vlivem ze strany influencerů nebo jiných „hrdinů“ sociálních médií.
Obdobně je vhodné hovořit s dětmi i o reklamě či jiných formách obchodních sdělení, například o product placementu. Rodič by měl dítěti od raného věku vysvětlovat, že cílem reklamy je donutit diváka, aby si nabízené zboží koupil, i když ho nepotřebuje, a že chvála, která v reklamě na produkt zaznívá, nemusí znamenat, že je výrobek skutečně tak dobrý.
Na tomto místě je nutné zmínit pojem tzv. mediální gramotnosti. Přestože mediální výchova je dnes již průřezovým předmětem na všech stupních českých škol, její těžiště spočívá v rodině. Jejím základem je vést děti ke kritickému diváctví, ke schopnosti dešifrovat účel mediálních sdělení (odhalení manipulace s názorem diváka prostřednictvím zpravodajství; snahy ovlivnit spotřebitelské chování různými formami komerční komunikace apod.), interpretovat vztahy mezi realitou a fikcí a k uvědomělému používání médií.
Bohužel zdaleka ne každý rodič je sám schopen takto reflektovat mediální obsahy, a proto může mít tendenci na své děti přenášet v tomto směru spíše chybné vzory.
- ZPĚT -
