Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je veřejností vnímána velmi rozporuplně. Na jedné straně mnohdy čelí kritice diváků, zejména rodičů, že nedostatečně dbá o nezávadný obsah vysílání, na straně druhé je jí vytýkáno, že svou činností omezuje svobodu slova a právo šířit informace. Oba tyto názory ovšem plynou z nedostatečné informovanosti.
Listina základních práv a svobod Ústavy ČR zaručuje svobodu projevu a práva na informace, stejně jako právo vyjadřovat a šířit informace, zároveň ovšem umožňuje svobodu slova a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnosti státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Ustanovení zákona o vysílání a zákona o regulaci reklamy, směřující do oblasti ochrany dětí, jsou opatřeními tohoto typu.
Divákům, kteří naopak volají po daleko širší kontrole vysílání, či dokonce po cenzurních zásazích do programové nabídky jednotlivých televizních nebo rozhlasových stanic, je třeba zdůraznit, že jakákoli cenzura je nepřípustná. Rada je oprávněna pouze postihovat prokazatelná porušení zákona, nikoli ovlivňovat nabídku pořadů, vysílací schéma programu nebo dokonce obsah vysílaných pořadů.
Role Rady jako regulačního orgánu, který je v České republice koncipován obdobně jako v jiných evropských zemích, bohužel není divákům dostatečně známa. Obraz Rady na veřejnosti odpovídá tomu, že většina diváků získává informace o Radě pouze z elektronických médií, která jsou Radou regulována a sankcionována. Běžný občan tak prakticky nemá možnost získat informace o standardních postupech Rady při monitoringu vysílání, o formách postihu protiprávního jednání provozovatelů vysílání, o konkrétních uložených pokutách apod. Tento informační deficit by web Děti a média měl do značné míry snížit.
