Tak jako vždy po nějakém čase i nyní přinášíme našim čtenářům přehled nově vydaných knih, týkajících se médií. A jako obvykle máme ambice představit potenciálním zájemcům značně široký záběr titulů, které se nějakým způsobem tohoto tématu dotýkají, v některých případech i vzdáleněji, ale přece.
V některých případech také nejde o knihy zcela nové, ale naše pátrání po zajímavých novinkách se často podobá práci téměř detektivní, a tak ne vždy objevíme novou, potenciálně přínosnou a pro naši rubriku zajímavou knihu okamžitě po jejím vyjití, ba až příliš často se stane, že je její vypátrání dílem víceméně náhody a dojde k němu až po (několika) letech.
I z toho důvodu považujeme rubriku DOPORUČENÁ LITERATURA za unikátní, neboť její doplňování je průběžné, uvážlivé a soustavné, a při zařazení knihy na seznam je bráno v potaz vícero faktorů než jen to, zda se kniha věnuje striktně médiím; můžeme se zde setkat s tituly, majícím zřetelný přesah do jiných oborů. Přesto jsou zde, neboť sem dle našeho názoru patří.
Aktuálně bylo do seznamu kromě nových knih o médiích (rozhlasu, televizi a zejména internetu) zařazeno i větší množství titulů zpracovávajících téma mediální gramotnosti na školách. Právě tato oblast nebývá příliš dobře podchycena v nabídkách běžných knihkupectví. Vybírali jsme přednostně z novějších titulů, tj. snažili jsme se – se dvěma výjimkami – zařazovat ty vydané v posledních letech (2020–2023). Z tohoto časového okénka se vymyká např. interaktivní multimediální program Neslyšící a svět médií, který je natolik specifický, že ani vzdálenější rok vydání 2014 nemůže být překážkou v jeho zařazení na seznam.
Zvláštní pozornost zaslouží kniha 15 let v Rusku: Zápisník zpravodaje, jejímž autorem je Jiří Just, dopisovatel Lidových novin a spolupracovník CNN Prima News. V Rusku začal žít v roce 2007, kdy se tato země svému okolí jevila jako sice stále značně specifický, avšak nijak zvlášť agresivní soused, směřující k další liberalizaci (Ruské tanky v Gruzii se objevily až o rok později).
Autor o sobě uvádí: „Absolvoval jsem v Hradci Králové politologii. Ale co si budeme povídat, to nebyl zrovna top obor, po kterém byla v Rusku sháňka. Tedy alespoň tehdy. Pak se ze mě stal novinář a profesionální kecal v ruských propagandistických show.“ A právě na kapitolu Jak chutná ruská propaganda bychom chtěli následujícími řádky poukázat.
J. Just nazývá současné ruské mediální prostředí zcela sterilním a Kremlem kontrolovaným. „Každý den jsou diváci přesvědčováni, že Západ chce roztrhat Rusko na kusy.“ Od roku 2014 zažívá Rusko boom propagandistických talk show, které simulují politickou debatu. Opoziční názor v těchto formátech „v mezích zákona žánru zazní, ale moderátorem a většinou účastníků je vítězoslavně strhán a zadupán do země“. Diváci mají své oblíbené hrdiny i nenáviděné zloduchy – liberály a cizince. Od cizince v takovém pořadu se očekává, že bude „kontroverzní, bude vzbuzovat emoce a potvrdí propagandistické stereotypy“. Jeho výběr probíhá dle jasného klíče, den před vysíláním produkce obvolává (zahraniční) experty a pokud expert odpoví klíčové otázky show tak, aby to zapadalo do struktury pořadu, je pozván. Diváci dostanou, co chtějí a co očekávají.
„Televizní cizinci“ jsou ovšem silně nedostatkoví, neboť seriózní novináři se zdráhají být něčeho takového součástí. J. Just se ovšem rozhodl „kočovat“ po televizních programech jako onen výše zmiňovaný zahraniční expert, jakýsi „neškodný oponent“, a to z praktických i idealistických důvodů. Z praktických proto, že toto účinkování mu pomáhá – jakožto novináři na volné noze – získat a rozšiřovat síť kontaktů využitelných při seriózní novinářské práci, idealistických proto, že se alespoň trochu snaží narušit ruské stereotypy a nabídnout pravdu, i když o ni Rusové nestojí.
Lenka Burešová
