Na webu Děti a média se většinou věnujeme televiznímu vysílání a online médiím, ale neměli bychom zapomínat ani na tištěná média, mezi něž je nutno řadit i komiksy. Mezi nejpopulárnější komiksy patří japonské komiksy zvané manga, což přeloženo znamená rozmarné nebo nespoutané kresby.
V Japonsku jsou manga skutečně obrovským fenoménem. Jejich vznik se datuje do konce 19. století. Některé zdroje uvádějí, že přibližně 40 % ze všech tištěných publikací v Japonsku tvoří právě manga. V Japonsku je čtou nejen děti a teenageři ale i dospělí.
Manga jsou specifická typickou kresbou, podle které jsou snadno rozpoznatelná od jiných forem komiksů. Postavy jsou malovány s velkýma očima, malým a špičatým nosem a originálními účesy. Manga jsou obvykle tištěna jedinou barvou a čtou se opačným směrem, tedy zprava doleva.
I v některých dalších asijských státech vznikají místní formy manga, například v Jižní Koreji, kde se jim říká manhwa, nebo na Tchajwanu, kde jsou uváděny pod názvem manhua. Manga vzniklá v USA jsou známa jako Amerimanga. I v České republice od roku 2009 pravidelně vycházejí sborníky manga pod názvem Vějíř, které jsou otevřené pro všechny nadšené tvůrce.
Manga jsou často převáděna do podoby audiovizuálních příběhů, pak se už ale jedná o tzv. anime filmy a seriály.
Pozoruhodnou novinkou ze světa japonské manga je vznik dvanácti knih autora Kóiči Óniši, které čerpají z české historie. Zasazeny jsou do období husitských válek, ovšem jmenují se Dívčí válka a hlavní hrdinkou je Šárka ze stejnojmenné české pověsti. Šárka tak poněkud překvapivě bojuje po boku Jana Žižky.
Autor Kóiči Óniši je profesí historik a středověké dějiny Evropy ho fascinují. Období husitských válek považuje za jednu z nejzajímavějších a nejdramatičtějších historických ér, proto se domníval, že by v podobě manga příběhu mohly zaujmout i japonskou veřejnost.
Pomineme-li fakt, že si autor do příběhu vypůjčil mýtickou postavu Šárky, musíme už jen obdivovat historickou přesnost dobové bojové taktiky, užitých zbraní a významných postav husitského hnutí, které v knihách vystupují. Mimo jiné například Mikuláše z Husi, Jana Jiskry z Brandýsa či Jana Roháče z Dubé. Autor ale zdůrazňuje, že jeho vlastní znalosti by mu nestačily, spolupracoval proto s japonským odborníkem na českou historii, s japonskými žáky češtiny a podnikl dokonce i studijní cestu do Prahy, Tábora a Kutné Hory.
