Paperback Kdo chytá v síti na první pohled simuluje estetiku young adult literatury, ale to je „jen“ promyšlená estetika. Obsah svazku je ryze dospělý, nicméně i ti nejmladší teenageři klidně mohou být jednou z cílových skupin této knihy.
Josef Chuchma
Čtenářům webu Děti a média bychom chtěli stručně přiblížit knihu Kdo chytá v síti, která navazuje (nikoliv jej kopíruje) na podobně pojmenovaný film V síti, jenž v loňském roce vzbudil v České republice doslova poprask, byl spouštěčem řady trestních oznámení na internetové predátory a v neposlední řadě vyvolal rozsáhlou – a tolik potřebnou – celospolečenskou diskusi.
Asi drtivá většina čtenářů má alespoň matné povědomí, o čem film je. Dokument režírovaný Barborou Chalupovou a Vítem Klusákem, kteří jsou i autory scénáře, pojednává o zneužívání dětí na internetu. Film očím veřejnosti odkrývá existenci mnoha predátorů, kteří na internetu cíleně oslovují nezletilé dívky a vedou s nimi explicitně sexuální komunikaci.
Více o filmu např. zde:
Web Děti a média o filmu informoval zde: https://www.deti-a-media.cz/art/3335/narodni-ustav-dusevniho-zdravi-k-dokumentu-v-siti.htm?page_idx=15
Kniha se odvolává na reálie z filmu, avšak lze ji číst i bez jeho znalosti. Autorka Marika Pecháčková uvádí, že původně chtěla vytvořit „bonusový materiál k filmu“ a získat vyjádření mužů, kteří se „chytli do sítě“. Kromě jediného však zájem neprojevil nikdo. Proto je výsledný formát jiný, než jak bylo původně zamýšleno; jde o koláž různých materiálů, od přepisů internetové komunikace přes rozhovory až po něco, co by se dalo nazvat „zpověďmi“.
Marika Pecháčková: Kdo chytá v síti
vydalo nakladatelství BizBooks ve společnosti Albatros Media, Brno a Praha 2020
Úvod knihy bezprostředně navazuje na film V síti a obsahuje přepisy tří rozhovorů prostřednictvím Skype, které vedli internetoví predátoři s herečkami vystupujícími jako 12leté dívky (část nazvaná „CO PSALI PREDÁTOŘI DÍVKÁM Z FILMU“). Kniha postupně obsahuje i rozhovory se všemi třemi herečkami – Terezou Těžkou, Anežkou Pithartovou a Sabinou Dlouhou.
V této pomyslné první části je uveden i rozhovor s predátorem Jaroslavem (část „PREDÁTOR JAROSLAV“), který se jako jediný sám ozval s omluvou. Je zveřejněn i záznam Jaroslavovy terapie u sexuologa a i jeho texty, v nichž se stylizuje do role jakéhosi „hodného predátora“. Zajímavou kapitolu pak představuje rozhovor s Antonínem Brzkem, psychiatrem a sexuologem, u něhož se predátor Jaroslav léčí. Kniha zaznamenává i přímou konfrontaci Jaroslava a herečky T. Těžké (kapitola Obejmi svého ďábla).
S filmem V síti souvisí – byť již volněji – i rozhovor s dnes 22letou Monikou Ludlovou (část nazvaná „OBĚŤ MONIKA“), která se zúčastnila castingu, ale nebyla vybrána – a to z důvodu, že si sama ve 12 letech prošla při internetové komunikaci hraniční zkušeností a tvůrci se obávali oživování jejího traumatu. L. Ludlová velmi otevřeně vypráví o tom, jak jako 12letá udržovala komunikaci s někým, o kom se domnívala, že je jejím vrstevníkem a že spolu mají on-line vztah. Dotyčný „Pája“ z ní v průběhu času vylákal kompromitující fotografie, které později unikly i na internet. Celá situace byla pro oběť těžkým traumatem, záchranou se stal dobrý vztah s matkou a dlouhodobá terapie. Tento příběh má dobrý konec, neboť L. Ludlová si navzdory neblahé zkušenosti se zneužitím i šikanou ve škole dokázala poradit v osobním i profesním životě. Následuje rozhovor s její matkou, Pavlínou Ludlovou, který příběh doplňuje zase o jiné úhly pohledu. Nakonec je připojen úryvek z rozsudku nad Petrem Galáskem, který obtěžoval kromě Moniky Ludlové dalších více než dvacet nezletilých. Odsouzen byl však pouze podmíněně.
Odvážný je velmi otevřený rozhovor s jinou adeptkou na roli jedné z dívek v dokumentu V síti, Michaelou Petrilákovou, nazvaný Ubližuju, ubližuješ, ubližujeme (část nazvaná „OBĚŤ I PREDÁTORKA MÍŠA“). Ta se vyznává z toho, že se v minulosti ocitla na obou stranách barikády – byla tím, komu bylo ubližováno, i tím, kdo ubližuje – šikanuje.
Část knihy nazvaná „EXPERTI“ obsahuje rozhovor se Zorou Duškovou, psycholožkou a ředitelkou Dětského krizového centra, která se specializuje na týrané, zanedbávané a sexuálně zneužívané děti. Problémem internetu je nejen obtěžování dětí ze strany delikventů, ale i snadný přístup dětí k pornografii. Z. Dušková zdůrazňuje, že děti se ze všeho nejvíc učí napodobováním a následně experimentováním, a pokud se dítě k pornografii dostane, chce to zkusit a strhne tak i ostatní děti k sexuálnímu experimentování. Dvanáctileté děti si k takovým aktivitám vyberou děti podstatně mladší, aby měly převahu. Nejde přitom o nějaké hry „na doktora“, ale o dokonané pohlavní styky.
Následuje rozhovor s Kamilem Kopeckým, vysokoškolským pedagogem zaměřujícím se na rizikové chování v on-line prostředí a kybernetickou kriminalitu. Téma, jemuž se věnuje v knize, je poměrně široké; o internetových predátorech pak uvádí, že jde často o muže „zoufalce“, kteří mají problém komunikovat s dospělou osobou, proto raději oslovují děti, s kterými lze snadněji manipulovat.
Oba oslovení experti zdůrazňují, že rodiče ve své osvětové a ochranné funkci často selhávají, a to buď z pohodlnosti (falešný a pohodlný pocit „nevědění“, nepřipouštění si starostí dle Z. Duškové) nebo z neznalosti („drtivá většina rodičů chce, aby jejich dítě bylo v bezpečí, jenom nevědí, jak na to“ dle K. Kopeckého).
Další část knihy „PŘÍPAD PIŠKOT A MELUZÍN“ souvisí s filmem V síti pouze tematicky, nemá na něj přímou návaznost. Film neangažoval mužské herce nikoli proto, že by zneužívání chlapců neexistovalo, ale mj. i proto, že nebylo možné sehnat dospělého mladého muže, který by dokázal vystupovat jako dvanáctiletý chlapec. V knize se ovšem tato tématika objevuje, a jedná se o značně děsivou kombinaci využití internetového prostředí a reálného zneužívání.
Jde o případ skautských vedoucích Piškota (Milana Macháta) a Meluzína (Martina Mertla), kteří zneužívali své svěřence – chlapce. Trestáni byli za znásilnění, sexuální nátlak, pohlavní zneužití, ohrožování mravní výchovy dítěte, za výrobu dětské pornografie a další skutky. V souvislosti s M. Mertlem se hovořilo o „zákeřnosti a ochranářství“ a o „zcela nových formách manipulace s dětmi“.
Kniha obsahuje rozhovor s Martinem Mertlem, který – po svém podmíněném propuštění z věznice po více než sedmi letech – značně otevřeně vypráví o svých dřívějších činech i nynější lítosti. Nakolik je ovšem tato zpověď opravdová, se musí pokusit si odpovědět každý čtenář sám. Ze zveřejněných úryvků z rozsudku je nicméně zřejmé, že se jedná o značně nespolehlivého vypravěče, a není ani nijak obtížné identifikovat jednu zcela zásadní lež. Připojeny jsou také úryvky z deníku dotyčného, který si začal vést ve vězení v letech 2015–2018 (na popud odborníka na internetovou bezpečnost Martina Kožíška).
Drásavý je pak rozhovor s matkou jednoho z chlapců, kterého oba vedoucí zneužívali. Jasně z něj vyplývá, nakolik zneužívání dětskou oběť i celou rodinu poznamená a kolik traumat jí způsobí, a to dlouhodobě (až nevratně). Tím spíše, že v dané kauze se nejednalo o cizí osoby, ale o osoby blízké, skaut byl v těchto případech něco jako „prodloužená rodina“.
V samém závěru knihy nazvané „CO PSALI LIDÉ NÁM“ je uvedeno pět e-mailů, které autorka obdržela v návaznosti na výzvu publikovanou na internetu („hledáme kluky a holky, kteří zažili sexuální obtěžování na internetu“). Samostatnou kapitolu má vyhrazen rozhovor s „Adélou“, která popisuje, jak jako 12letá zažila sexuální obtěžování na síti. Velmi varovná je tato výpověď v tom, že odhaluje, jak je snadné podlehnout manipulaci, vedoucí k zaslepenosti (zde se jednalo o touhu prorazit ve světě modelingu). Dotyčná byla rovněž zneužita spolužákem, jemuž několik let zasílala fotografie („pro tu příjemnou zpětnou vazbu jsem mu fotky posílala, pro tu pochvalu a radost z ní“). Následně došlo i k zneužití v realitě (oběť při osobním setkání nedokázala prosadit „ne“).
Pokud jde o manipulaci, ještě varovnějším je rozhovor s českou atletkou Lucií Krupařovou (kapitola Hypnóza, robot a loutka). Ta vypráví o tom, jak byla ve svých 17 letech oslovena „kolegyní, velice úspěšnou atletkou“ s nabídkou focení pro značku Nike s českými sportovními ikonami. Bylo jí touto atletkou řečeno, ať se spojí s jakousi Kamilou přes Skype. Navzdory tomu, že L. Krupařová již dle vlastních slov „nebyla malá holka“ a ve škole absolvovala přednášky o kyberšikaně, podlehla psané komunikaci s neznámou „Kamilou“ i ujišťování oné atletky, že se jedná o ryze profesionální práci, a před zapnutou webkamerou posléze pózovala i nahá (údajně se tak dělo za účelem pro získání správných měr k vytvoření dresu). L. Krupařová po letech konstatuje, že jednala „jako loutka“ a „že jí absolutně nefungoval mozek“. Bylo to ale na ni dle jejích slov dokonale sehrané (L. Krupařová se domnívá, že zná identitu pachatele). Pomoc přišla ze strany rodinných příslušníků, konkrétně sestry a rodičů. Kniha obsahuje i přepisy manipulativní komunikace mezi „Kamilou“ a L. Krupařovou.
Kniha končí pasáží nazvanou „EPILOG“ – rozhovorem se spisovatelkou Petrou Hůlovou, která se rozhodla na internetu nebýt a vést život bez něj – zatím na rok. Popisuje své praktické poznatky a stavy, život „v informační nouzi“.
Knihu lze jednoznačně doporučit, jen je třeba mít na paměti, že to není příjemné čtení. V některých momentech – při předpokladu empatického čtenáře – jde o čtení vysloveně drásavé. V jiných pasážích může čtenář s autory polemizovat či se s nimi míjet, avšak lze předpokládat, že kniha čtenáře chladným nenechá. Smutné je zjištění, že pro oběť ani fungující rodinné zázemí nemusí být vždy ochranou, ovšem vždy existuje naděje, že její – v tomto případě záchranná – sít přece jen zafunguje.
Recenze knihy např. zde:
Josef Chuchma: KNIHA KDO CHYTÁ V SÍTI NENÍ POUHÝM MERCHEM DISKUTOVANÉHO FILMU, 3. 3. 2020, recenze, dostupné zde: https://art.ceskatelevize.cz/inside/kniha-kdo-chyta-v-siti-neni-pouhym-merchem-diskutovaneho-filmu-mK5Xd
Lenka Burešová
- ZPĚT -
