„Od camery obscury přes televizi a film až po kulturu selfie a nonstop živého streamování“
Jak jsme tomu učinili již vícekrát, rádi bychom čtenářům webu Děti a média opět jednou představili zajímavý filmařský počin, který se nějakým způsobem dotýká médií. Švédsko-dánský dokument Zázračný aparát (2023) režisérů Axela Danielsona a Maximiliena Van Aertrycka, oceněný na festivalu Sundance, se (nových) médií týká od A do Z, neboť je celý věnován filmovému / televiznímu / internetovému zobrazování reality, a to od svých počátků v 19. století (kteréžto vizualizace jsou již součástí historie), až po současné (leckdy) bizarní internetové výjevy. Ovšemže není vyloučeno, že některé ze současných videí tou historií jednou také budou, snad jako učebnicové ukázky roztodivností, obrazových manipulací či přímo děsivostí, kdo ví. Ostatně ani historie není tak seriózní, jak si můžeme myslet.
Film přináší malá zastavení či krátké klipovité vhledy do začátků fotografie a kinematografie, s nimiž jsme se – minimálně v některých případech – již jistě nejednou setkali. Střídá minulost se současností v zábavné koláži, kdy člověk snadno získá dojem, že všechno tu už v podobné formě jednou bylo.
Je zde zmíněn francouzský vynálezce Joseph Niépc a jeho první „kreslení světlem“ v roce 1828; svoji první fotografii dílny na dvoře v jižní Francii vytvořil tak, že cínovou desku se světlocitlivou vrstvou vystavil světlu po dobu 10 hodin. Louis Daguerre zase zachytil muže, jak si nechává čistit boty; v dokumentu zazní, že jde o první fotografii lidské bytosti na světě. A v Kalifornii v roce 1858 Edward Muybridge zaznamenává na kamery běžícího koně, aby zjistil, zda kůň skutečně v určité fázi cvalu letí vzduchem, aniž by se jeho kopyta dotýkala země. Tato série fotografií při listování vytvoří iluzi pohybu – vzniká film. V roce 1895 poprvé předvedou bratři Lumierové širšímu publiku záběry jedoucího vlaku. Záhy vznikají první erotické motivy (v New Yorku) a jsou prodána první obrazová práva k fotbalovému zápasu (Manchesteru United).
Elizabeth Eastlake, britská historička umění a literární kritička, pohlížela v té době na fotoaparát jako na nestranný nástroj, jehož obrazový záznam je zcela autentický. Ovšem – jak si náš dokument všímá – realita je složitější, a i historie má své bizarnosti. Francouzský průkopník kinematografie Georges Méliès nejenže vytvářel pomocí kamery iluze pro pobavení diváků, ale natočil i film o korunovaci britského krále (Eduarda VII. v roce 1902). Nelze říci, že šlo o záznam, protože o žádný záznam nešlo – celá korunovace byla inscenována ve studiu s francouzskými (!) herci. Byl to trik, vyložený podfuk. Premiéra filmu proběhla v Anglii v den skutečné korunovace, a král byl nadšen. „Jaký to zázračný aparát,“ řekl. (Tak zní anglický název filmu: And the King Said, What a Fantastic Machine.) „Dokonce zaznamenal části obřadu, které se neuskutečnily."
Jak v dokumentu zazní, „stát za kamerou vám umožňuje inscenovat obraz reality“. Dokument neopomíjí ani promluvu na kameru ze strany jedné neobyčejně schopné, filmařsky geniální osoby, která zamlada pracovala velmi novátorsky a ovlivnila celé generace filmařů: tato osoba – nyní již v pokročilém věku – velmi zapáleně hovoří o svých převratných postupech a vysvětluje, jak promyšleným postavením kamery a vhodným střihem dosahovala co nejpůsobivějšího účinku na diváky, doslova říká, že určitý záběr jednoho jejího starého filmu patří k jejím nejoblíbenějším. Mrazivé na tom je, že tou osobou je Leni Riefenstahlová a onen opěvovaný záběr je součástí nacistického propagandistického filmu Triumf vůle, oficiálního dokumentu z 6. říšského sjezdu NSDAP v Norimberku 4.–10. září 1934.
V roce 1945 řešili filmaři Spojenců jiné problémy – jak v době rozšířené válečné propagandy podat věrohodné svědectví o utrpení vězňů v koncentračních táborech. Proto naopak natáčeli vše a v co nejdelších záběrech bez střihu, používali panoramatické záběry, kde nebylo možné použít žádné triky a zabírali funkcionáře či vysoké církevní hodnostáře přímo u mrtvých těl.
Z naší (nedávné) současnosti zmiňuje dokument Zázračný aparát Haiti z roku 2010, kdy tento ostrov postilo ničivé zemětřesení, při němž zemřely statisíce lidí. Jako zjevení zapůsobí jedna konkrétní fotografie osamělé mrtvé dívky, „příběh zemětřesení vyjádřený jediným obrazem“. Jenže pak se objeví i jiné fotografie, které ukazují, jak se před touto ztichlou mrtvou doslova houfují fotografové ve snaze o co nejdojemnější záběr. „Nedostatek perspektivy může zkreslit, jak vypadá svět. Abychom zachovali iluzi, musejí některé prvky zůstat skryté.“
Což se názorně vyjevuje i při záběrech z Jemenu roku 2017, na nichž se skupina bojovníků teroristické organizace ISIS snaží natočit náborové video. Tyto záběry nebyly určeny pro oči veřejnosti – natáčení se totiž příliš nedaří a zdá se, že neschopnost protagonistů správně odrecitovat naučené věty si v ničem nezadá s neschopností teroristů, jak ji černohumorně zachycuje hrané britské komediální drama Čtyři lvi (Four Lions), které však vzniklo o sedm let dříve, již v roce 2010 (https://www.csfd.cz/film/275183-ctyri-lvi/prehled/).
Dokument se samozřejmě věnuje i televiznímu vysílání – připomíná, že v USA si v 60. letech 20. století 90 % domácností pořídilo televizor. Ovšem byly to komerční zájmy, které byly motorem vysílání, neboť jak zde zazní, komerční programy „musejí prodávat obecenstvo značkám a inzerentům“. Proto se podbízí většině. Není v tom žádná politika, žádná ideologie, jen snaha o co největší sledovanost. A to přestože byl první televizní přenos přes Atlantik (USA – Británie, vysílání Telstaru) prezentován zcela odlišně a velmi vzletně („Myslíte si, že tento typ výměny by mohl napomoci porozumění mezi lidmi?“ – „Myslím, že nepochybně. Je to úžasné médium, ta televize.“). Televiznímu vysílání a jeho „uhranutým“ divákům je ostatně v dokumentu věnována pozornost opakovaně.
Dnes letí hlavně krátká videa na sociálních sítích, která jsou široce sdílena. Jsou to leckdy poměrně extrémní momenty – dokument ukazuje např. situaci v automobilu, kde zřejmě krátce předtím proběhl překotný porod (záběry pořídil nejspíše otec novorozence); další video ukazuje rodiče, kterak se chystají svému malému chlapci trhat zub nití; na dalším záběru (z domovní kamery) utíká pár před medvědem, a tak by se dalo pokračovat.
Není opomenuto vysvětlení, jak funguje máš mozek (v kostce – strach uvolňuje adrenalin a následný pocit uvolnění dopamin). Z videí tohoto typu vyčnívá záznam pořizování fotografií dívky visící bez jištění ze skeletu (snad dosud nedostavěného) mrakodrapu jen kvůli efektním záběrům; dotyčná zřejmě zcela potlačila pud sebezáchovy. Další videa, zařazená do dokumentu pro ukázku, jsou už triviálnější, např. jak rozmrazit lednici (YouTube je plný různých návodů). Ovšem video maskovaného teroristy, který vysvětluje a názorně předvádí, jak si doma v kuchyni „uvařit“, tj. vyrobit bombu, může u běžného diváka vyvolat rovněž jisté mrazení v zádech, když si uvědomí, co vše lze on-line sdílet (a najít).
Minulost se v dokumentu mísí s přítomností, historické (nedokonalé) záběry planety Země po přistání Američanů na Měsíci se střídají se současným natáčením pěvecké soutěže Eurovize (nacvičování potlesku diváků ve studiu až tolik nepřekvapí, zato moderátoři jednotlivých zemí zabíraní před zeleným pozadím, jimž až technika propůjčí dojem, že stojí před slavnými a známými památkami evropských hlavních měst, přece jen možná ano).
V dokumentu dále nechybějí ukázky videí týkajících se politiky, dezinformací, mixu obojího (útok na Kapitol z pohledu aktérů), nebo naopak videí vyvolávajících pobavení (nejslavnější je asi záznam televizního vysílání z roku 2017, kdy děti profesora Roberta Kellyho doslova vpadly do živého vstupu, když jejich otec odpovídal na otázky moderátora BBC). Mezi ty bizarnější výjevy patří rovněž příběh jistého hráče videoher, který byl zvyklý své hraní každodenně vysílat živě pro minimální publikum. V momentě, kdy u toho v nelichotivé póze usnul (a stal se tak náhle komickým prvkem svého streamování), počet sledujících – a tedy platících – strmě narostl.
Zdá se, že řada lidí streamuje svůj běžný život (např. právě spánek) v reálném čase za úplatu a nemají nouzi o diváky. Pokud však publikum zjistí jejich polohu, je schopno na ně pro své větší pobavení např. poštvat zásahovou jednotku a kochat se nastalou panikou.
„Každý z nás si vybírá z nekonečného počtu možností, všechny soupeří o naši pozornost a jsou naprogramovány tak, aby utvrzovaly náš pohled na svět,“ říká dokument. Nepřináší žádné rozhřešení, žádné návody ani rady. Jen konstatuje závěrem, že „každou minutu je zveřejněno přes 500 hodin záběrů“. Lidstvo je posedlé obrazem a jiné to nebude. Také vás tak (ne)příjemně mrazí?
Film je možné zhlédnout zde: https://kviff.tv/katalog/zazracny-aparat
Lenka Burešová
