V nedávné době prošla médii zpráva, že dánská veřejnoprávní televize vysílá značně kontroverzní seriál pro děti, který vypráví o muži s nejdelším penisem na světě. Hrdina jménem John Dillerman svým pohlavním údem může vyvěšovat vlajky či například provádět záchranné akce. Seriál je určen pro nejmenší diváky od čtyř do osmi let.
Jak v samotném Dánsku, tak i všude tam, kde bylo o seriálu informováno, vyvolal vášnivé debaty. Vedle obhájců se našlo zejména mnoho zarytých kritiků, kteří seriálu vytýkají nemravnost, sexualizaci dětí, nevkusnost apod. Odsudky mnohých jsou značně sofistikované. Spisovatelka Anne Lise Marstrandová-Jørgensenová například dává věc do souvislosti s kampaní MeToo a pohoršuje se nad tím, jaký asi vzkaz seriál předává dětem v době, kdy se společnost snaží bojovat se sexuálním obtěžováním. Expert na genderovou problematiku, Christian Groes, zase vidí v seriálu oslavu mužských genitálií, což by podle něj mohlo narušit rovnoprávnost mezi muži a ženami.
Tito a mnozí další kritici se ovšem dopouštějí té základní chyby, že seriál posuzují očima dospělého člověka. Podsouvat souvislost mezi penisem, který slouží spíše jako dlouhatánská třetí ruka, a sexuálním obtěžováním, je poněkud křečovitá snaha obvinit tvůrce seriálu z nekalého počínání. A stejně tak vztáhnout na seriál genderovou otázku je jen pokusem připisovat čistě dětským příběhům rozměr, které reálně nemají.
Podstatné je ale příběh interpretovat chápáním cílového publika. Děti ve věku předškolním a mladším školním vnímají penis jako nástroj čůrání, a je-li neobvykle dlouhý, pak jde o podobně komický nedostatek, jako by byl dlouhatánský nos nebo obrovské uši, které by bylo možné využívat jako plachty nebo křídla. Teprve v okamžiku, kdy dospělý bude příběh muže s dlouhým penisem označovat za neslušný nebo obsahově nepřijatelný, může být u dítěte vyvolán stud a také zvědavost na „zakázané ovoce“. V důsledku tak mohou rodiče se sklonem k puritánství nadělat více škody než užitku.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání má s podobně citlivými rodiči zkušenost z častých diváckých podnětů. Běžné jsou například stížnosti rodičů na reklamy, které nabízejí dámské hygienické potřeby nebo zdravotnické prostředky související s vaginálními potížemi. Nabídka krémů na vaginální suchost je podle některých diváků v televizním vysílání zcela nepřijatelná s ohledem na nezbytnou domnělou ochranu zdravého mravního vývoje dětí. Za podobně choulostivou považují diváci i reklamu na menstruační vložky. Jako by přirozený ženský cyklus byl něčím, o čem by děti neměly slyšet, co by před nimi mělo být tajeno. Lze jen uvažovat, zda pro rovnoprávnost pohlaví není podstatnější odstraňování stigmatizace menstruace než apel, aby nebyl „oslavován nadměrný mužský genitál“ v neškodném dětském příběhu.
