O nebezpečné nemoci mentální anorexie již dnes bezpochyby slyšel každý z nás, stejně tak o jejích nemalých rizicích – bohužel, v tomto případě se jedná i o statisticky významné riziko smrti. Jde o psychické onemocnění s vážnými somatickými následky. My se nyní podíváme nejen na samotnou nemoc, ale především na fenomén tzv. „pro-ana blogů“, což jsou internetové stránky, které odkazují k anorexii a vyjadřují postoj anorexii podporující. Velmi důrazně před těmito blogy varujeme a v rámci osvěty nabádáme rodiče, aby se zajímali o aktivity svých dětí a aby v případě problémů v oblasti poruchy příjmu potravy nad celou situací jen nemávli rukou s tím, že z toho dítě vyroste, ale vyhledali s dítětem odpornou pomoc.
Jako mentální anorexii označujeme onemocnění psychosomatického charakteru, které můžeme zařadit mezi tzv. poruchy příjmu potravy. (…) Anorexie v drtivé většině případů postihuje ženy (zhruba 95 % zaznamenaných případů), přičemž z nich vůbec nejohroženější skupinu ztělesňují dívky ve věku 12 až 18 let. Dnes už však žádnou výjimkou nejsou ani dětští pacienti.
Obecně lze mentální anorexii definovat především dlouhodobým odmítáním tělesné hmotnosti na úrovni přinejmenším minimální váhy, která je stanovena na základě věku výšky. K jejímu výpočtu se zde v praxi využívá tzv. Body Mass Index (BMI), nástroj uznávaný Světovou zdravotnickou organizací (…) http://www.anorexia.cz/
Příčiny poruch příjmu potravy – PPP – (kam kromě mentální anorexie řadíme i mentální bulimii, záchvatovité přejídání atd.) jsou multifaktoriální – svou roli zde hrají jak rizikové faktory sociální a kulturní (módní ideál štíhlosti, předpojatost vůči obézním atd.), tak biologické (ženské pohlaví, puberta, výskyt PPP u sourozence či matky, zátěžové životní události atd.). Mezi možné příčiny lze zařadit i příliš perfekcionistickou výchovu, kladení příliš vysokých nároků na potomka, kritičnost k jeho vzhledu či přehnaný důraz na zdravý životní styl.
Rizikem se může stát i neopatrně napsaný článek či nevhodně zpracovaný naučný pořad, které namísto prevence mohou posloužit jako návod a "zasloužit“ se tak o rozvinutí PPP.
Nemoc se vyznačuje intenzivním úsilím o dosažení štíhlosti, neustálým zabýváním se jídlem, vlastním vzhledem a hmotností, panickým strachem z tloušťky a nespokojeností s vlastním tělem.
Mezi možné následky PPP patří deprese, úzkosti, zneužívání alkoholu a návykových látek a nutkavé myšlenky týkající se kontroly příjmu potravy. Nemocní se často ocitají v izolaci, uzavírají se do sebe a ztrácejí své dosavadní zájmy – středobodem světa nemocného je paradoxně jídlo a jak se mu vyhnout.
Dále jde o komplikace kardiovaskulární, endokrinní, kosterní, hematologické, dermatologické aj., poruchy spánku a poruchy menstruačního cyklu. Jak anorexie, tak bulimie mohou končit smrtí, příčinou je pak vyhublost či sebevražda. Úmrtnost u anorexie je trvale vysoká a je považována za vůbec nejvyšší ze všech psychiatrických poruch.
Terapie existují různé dle povahy PPP. Zde vkládáme odkaz na Občanské sdružení pro pomoc nemocným poruchou příjmu potravy (PPP): www.anabell.cz. Poradenství je poskytováno v kontaktních centrech Anabell v Brně, Praze a v Ostravě, sdružení nabízí i telefonickou krizovou pomoc či korespondenční kurz.
Jedná se o osobní internetové stránky, které mají nejčastěji povahu deníku (blogu) a jsou volně přístupné. Jejich tématika je výrazně vyhraněná – termín „pro-ana“ odkazuje k takovým webovým stránkám, které úmyslně podporují nebo oslavují nebezpečné chování.
Blog se může stát jakýmsi úkrytem, útočištěm pro dívky (a ženy), které mají problémy s jídlem a se svým tělem. Nízká váha je chápána jako něco, co dívku učiní ve všech směrech žádoucí a co vyřeší její problémy (získá vyšší sebevědomí, bude mít více kamarádů apod.). Zdravotní riziko úporného hubnutí bývá bagatelizováno, stejně jako případná kritika „zvenčí“. Čtenářky a tvůrkyně blogů se stávají členkami virtuálních komunit, v jejichž rámci se utvrzují ve svém oslavném pohledu na (nebezpečnou) štíhlost.
Obsah blogů „pro-ana“ se týká způsobů, jak se motivovat k hubnutí a tipů, jak nižší váhy dosáhnout – jak hladovět, jaké „diety“ praktikovat, uživatelky (neboť jde zejména o dívky) zde sdílejí rady „jak na to“, vzájemně se podporují a povzbuzují, publikují „motivační“ fotografie hubených dívek či přímo celebrit jako inspiraci a cíl apod. (přičemž není bráno v úvahu, že fotografie slavných jsou většinou digitálně upravovány tak, aby dotyčná osoba vypadala krásnější a štíhlejší). Vyskytují se i popisy techniky zvracení, tipy na léky na hubnutí a laxativa, dále pak tipy na „cvičení“, které jsou však mnohdy podobně bizarní jako ostatní obsah.
Mnohdy jsou zde totiž skutečně sdíleny vskutku podivné a vysloveně nebezpečné způsoby utlumení hladu a způsoby stravování či „sportování“. Radí se např. dietní Coca-cola s tím, že je to jídlo, v případě hladu se radí vykouřit cigaretu či bít se pěstí do žaludku. Jedna vpravdě zoufalá rada zní „předení (mručení?) v sobě snižuje hlad“, jiná „motivační“ nabádá „dívej se na tlusté lidi jak jí“ nebo „koukni se na horor“ (odvedení pozornosti). Při znalostech problematiky pak zní vpravdě děsivě pobídka: „Podívej se na své tělo v zrcadle, vidíš toho tlusťocha?“ (pro tuto nemoc je charakteristické pokřivené vnímání vlastního těla, takže hubená dívka bude samu sebe vnímat spíše jako tlustou, ačkoliv realitě není nic vzdálenější).
Běžné je sdílení vlastních jídelníčků (snědené jídlo během dne – např. autorka jednoho z blogů uvádí, že celý den nejedla nic, k obědu pak smaženou rybu ve školní jídelně, které se skoro nedotkla – takže „dneska celkem dobrý“). Nejde tedy o jídelníčky v pravém slova smyslu, spíše o prezentaci zcela minimálního přísunu potravy, nadto výrazně nevyváženého. Může jít i o úplné hladovění.
Objevují se zde i „historky ze života“. Jedna autorka uváděla, že poslední týden jede v hladovce, když nepočítá rozmixované jablko k obědu předchozí den. Jiná psala o hodině chůze do kopce (s poznámkou „myslela jsem, že chcípnu“).
Štíhlost se zdá řešit všechny problémy. Objevují se věty jako „když se vidím, je mi ze sebe samé špatně… chtěla bych být štíhlá… snad se to povede“ nebo: „Od tohoto roku hodně očekávám. Zhubnu. Budu šťastná.“
Varující je, že členky komunity „pro-ana“ se často nepovažují za nemocné. Navíc anonymní virtuální komunity mají na své členky výrazný vliv, neboť dochází k utvrzování nebezpečného chování. Také se může stát, že se členka takové skupiny neodvažuje vyhledat pomoc, protože pak by do skupiny přestala patřit; skupina je přitom to, co jí dodává sebevědomí a poskytuje sociální podporu. Stěžejní myšlenkou celé komunity pak je přesvědčení, že porucha příjmu potravy může být pro toho, kdo jí trpí, přínosem, eventuálně že přínosy převažují nad riziky.
Nicméně nelze říct, že by weby „pro-ana“ byly přímo zdroj vzniku poruch příjmů potravy, neboť příčiny jsou daleko komplexnější; rizikem jsou však pro ty, kdo jimi již trpí anebo se nacházejí v rizikové skupině, náchylné ke vzniku onemocnění.
V rámci prevence je důležité, jakým způsobem jsou poruchy příjmu potravy prezentovány v médiích a ve školní výchově. Určité osvětové filmy, promítané v některých zemích v rámci vzdělávání a prevence, totiž mohou mít ve skutečnosti efekt opačný od toho zamýšleného; poskytují totiž přesný návod, jak se oddat nemoci a ukazují způsoby skrývání jídla. Rizikem je též zobrazení péče a starostlivosti ze strany rodiny a přátel, která je nemocným poskytována – pomáhá vytvářet lákavou představu, že pokud si někdo vyvine poruchu příjmu potravy, bude o něj stejně pozorně a láskyplně pečováno.
Více než 30 % respondentů jedné ze studií na toto téma uvedlo, že se o stránkách „pro-ana“ dozvědělo z médií. Je proto doporučováno o celé problematice informovat nanejvýš citlivě, a to bez fotografií, popisů těl či číselných údajů (kalorie, kilogramy) – čtenáři/diváci se totiž mohou s těmito údaji porovnávat a dojít k závěru, že ten, o němž je právě informováno, je na tom ještě daleko hůř než oni sami, a že tedy není nutné vyhledat odbornou pomoc, neboť uvedeným parametrů (zatím) nedosahují. Nebo naopak si mohou uvedené fotografie či číselné údaje stanovit jako cíl. Média proto mají dbát na to, aby (byť neúmyslně) neposkytovala nebezpečný návod. Také je důležité o lidech trpících PPP pojednávat důsledně jako o nemocných, nikoliv jako jedincích hodných obdivu, vyznačujících se pevnou vůlí a sebekontrolou. V každém případě je zcela nežádoucí uvádět konkrétní webové adresy blogů „pro-ana“.
Shrňme, že blogy „pro-ana“ obsahují nebezpečné a zkreslující informace o způsobech snižování váhy. Na těchto webech není nic tajuplného ani fascinujícího. Jsou to blogy vytvářené vážně nemocnými lidmi, jejichž obsah zpravidla konzumují či komentáři přispívají další nemocní lidé. Jejich úsilí o chorobnou hubenost je zdraví i život ohrožující a měla by jim být neprodleně poskytnuta léčba. Vzhledem k tomu, jak tyto blogy mohou negativně ovlivnit své nedospělé čtenáře, důrazně před nimi varujeme.
Pro potřeby tohoto článku byla využita pozoruhodná bakalářská práce Lucie Brandtlové z roku 2013 „Fenomén pro-ana blogů v kontextu poruch příjmu potravy“ (Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií), dostupná zde: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/131971/?lang=cs. Práci doporučujeme všem zájemcům k prostudování, zejména praktickou část, která zkoumá, jak samy čtenářky a autorky „pro-ana“ blogů vnímají fenomén „pro-ana“, jaké jsou jejich názory, reflexe a motivace.
Dále byly využity veřejně přístupné informace a také průzkum několika webů „pro-ana“, odkud přinášíme několik citátů. Z výše uvedených důvodů však zde nezveřejňujeme žádné odkazy.
Lenka Burešová
