V září minulého roku byl na webu Děti a média zveřejněn článek s názvem Nepodceňujme riziko nápodoby, který se zabýval proměňujícími se riziky, která média představují pro děti a dospívající. Dnešní téma zde bylo jen letmo a neadresně zmíněno, ale my se k němu nyní podrobněji vrátíme; domníváme se totiž, že jej vhodně ilustruje, navíc se zde jedná o kauzu spojenou s tradičním televizním vysíláním, ovšem s odkazy na nová média.
Provozovatel CET 21 spol. s r.o. na programu NOVA odvysílal dne 15. března 2009 od 21.20 hodin pořad Střepiny, v jehož rámci byla uvedena reportáž zabývající se fenoménem sebepoškozování – psychickou poruchou, kdy si člověk sám způsobuje fyzickou bolest, která mu přináší úlevu od bolesti psychické.
Reportáž se problematice věnovala jednak v obecné rovině, tj. informovala diváka o samotné existenci tohoto jevu, o důvodech a následných dopadech takového chování na jedince sáhnuvšího k sebepoškozování jako k východisku, jednak tyto obecné údaje demonstrovala konkrétními případy – reportáž obsahovala hrané scénky a citace z internetu, vč. zpovědí dívek, a autentické výpovědi postižených či jejich blízkých, stejně jako ilustrační materiál v podobě fotografického doprovodu.
Reportáž zahrnovala například slovní popis (v ich-formě) duševních pochodů dívky, která během školního vyučování nedokáže zvládnout nutkání k sebepoškozování. Příběh je doplněn ilustračními záběry na dívku spěchající na toalety, kde může dát tomuto jednání průchod. („Ještě pět minut do konce vyučování. Ještě celých pět minut? Ne, nevydržím to. Prostě musím. Letím na záchod jak smyslů zbavená. Už jen chvilku a konečně. Konečně se mi uleví. Rtěnka a klíče, tady. Moje žiletka“.) Redakční komentář uvádí, že „podobných mrazivých zpovědí kolují na internetových serverech tisíce“. V duchu tohoto sdělení se pak nesl závěr pořadu, kdy redaktorka zopakovala, že „sebepoškozování je těžká závislost“ a „návodů, jak si – v uvozovkách – dobře ublížit, je plný internet, a o to je snazší do ní spadnout“.
Během reportáže byly mnohokrát uvedeny fotografie ukazující zranění, jež si postižení působí. Tyto záběry byly velmi detailní a drastické.
Reportáž obsahovala záběry na osoby věnující se sebepoškozování. Ztvárňovala pořezávání se žiletkou, pálení se cigaretou, pokousávání se či vyškubávání vlastních vlasů.
Přitom je nutno konstatovat, že významným spouštěčem tohoto rizikového chování je nápodoba, a to zejména u mladších adolescentů a obecně jedinců s nevyvinutou schopností seberegulace. Známá je také tendence epidemických vzorců sebepoškozování v nemocničních a výchovných zařízeních, tedy charakter sociální nákazy. Reportáže, filmy a články o sebepoškozování, zvláště když obsahují realistický popis této činnost s případnými ilustračními záběry nebo fotografiemi, proto mohou mládež navést k samotné činnosti sebepoškozování.
Sklony k automutilaci mají velmi často mladí lidé, jednak z nezralé potřeby něco si dokázat, jednak z touhy po obřadném chovaní iniciačního typu, samozřejmě také jako projev duševních poruch.
Z otevřených internetových zdrojů lze zjistit následující informace: Sebepoškozování se objevuje nejvíce u starších dětí a dospívajících kolem 14. až 18. roku věku, výjimkou ale není ani u mladších dětí či dospělých. Nízký věk osob, které si záměrně ubližují, se dá vysvětlit nezralostí osobnosti a nedostatkem schopností a dovedností, které pomáhají zralému člověku překonávat překážky, aniž by zraňoval sebe či své okolí. Počet postižených vzrůstá, a svoji roli hraje i snadná přístupnost k informacím (např. na internetu). Prapůvodním popudem je často zvědavost spolu s pocitem, že dotyčný je v bezvýchodné situaci. Pokud by se o takové únikové variantě nedozvěděl, pravděpodobně by k ní sám nepřistoupil.
Psychiatr Ivo Paclt z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy dle internetového zdroje výslovně uvedl, že vedle rodinných problémů za úzkosti, deprese a sebepoškozování dětí mohou také násilné filmy, televize a bulvární tisk (doc. MUDr. Ivo Paclt, CSc. – Psychiatrická klinika 1. LF UK, Ke Karlovu 11, 128 08 Praha 2; odborný zájem: mj. vývojové poruchy v dětské a dorostové psychiatrii, genetika ADHD, diagnostika a léčba afektivních poruch, psychofarmakologie, biochemické aspekty duševních poruch, deprese).
(zdroj: http://psychologie.doktorka.cz/sebeposkozovani-a-sebeublizovani-pribyva/)
Samozřejmě nelze požadovat, aby bylo toto téma tabuizováno, nehledě na potřebnou osvětu. Vždy však s ohledem na cílovou skupinu. Výše zmíněný pořad Střepiny ovšem spíše než varovně mohl působit naopak inspirativně, mladšímu dětskému divákovi pak mohl způsobit trauma.
Popsané scény byly znázorněny velice realisticky a v dětech a mladistvých mohly způsobit traumatické pocity úzkosti, strachu a děsu. Návodnost spočívající ve faktu obeznámení se s fenoménem sebepoškozování jako možnosti ventilace duševního napětí je nutno vnímat jako obzvláště závažnou. Skutečnost, že reportáž byla vysílána těsně před 22. hodinou, nic nemění na odpovědnosti provozovatele, i v čase vysílání reportáže lze předpokládat výskyt zejména mladistvých diváků.
V daném případě měla Rada za to, že pořad je způsobilý ohrozit zejména psychický vývoj (traumatizovat děti a mladistvé a působit návodně).
Na základě těchto zjištění Rada rozhodla zahájit s provozovatelem CET 21 spol. s r.o. správní řízení pro možné ohrožení psychického, fyzického a mravního vývoje dětí a mladistvých. Toto správní řízení skončilo uložením pokuty ve výši 200.000,- Kč. Provozovatel rozhodnutí Rady napadl žalobou, ale soud uloženou pokutu potvrdil.
K samotnému deliktu Městský soud v Praze konstatoval:
Soud se přiklání k názoru žalované, když její rozhodnutí považuje v tomto ohledu za srozumitelné, odůvodnění rozhodnutí je logické a přesvědčivé. Rada ve svém rozhodnutí podrobně popsala, které záběry považuje za děsivé (záběry na ženu působící si řezné rány žiletkou na zápěstí, muž působící si řezné rány žiletkou na předloktí, muž působící si řezné rány žiletkou na krku, muž sekající se žiletkou do paže, muž pálící se cigaretou na hřbetu ruky, dívka kousající se do předloktí, žena škubající si z hlavy chuchvalec vlasů). Ve všech těchto případech se jedná zcela nepochybně o situace, kdy si aktéři záběrů způsobují značnou bolest, a pokud tedy Rada hodnotila takové záběry jako šokující a děsivé, jedná se o závěr zcela logický a nevybočující z mezí správního uvážení. Jako logický a přesvědčivě odůvodněný se pak jeví závěr Rady, že takové záběry mohou narušit nebo ohrozit psychický vývoj dětí a mladistvých. Na tom nemůže ničeho změnit ani fakt, že některé z problematických záběrů byly upraveny filtrem a zpracovány tak, aby aktérům nebylo vidět do tváře.
Rada pak uvedla, že nelze akceptovat obhajobu žalobce v tom smyslu, že reportáž měla „výchovný“ účel a k jeho dosažení proto bylo nutno použít právě takové realistické záběry, aby bylo dosaženo žádoucího účinku. Soud je ve shodě s Radou toho názoru, že sledovaného účelu reportáže bylo možno dosáhnout i použitím podstatně menšího počtu ilustrativních záběrů, když rizika podobného chování a jejich následky jsou v reportáži zřejmé i ze slovních popisů obětí sebepoškozování, jejich blízkých nebo lékařů. Shledal-li žalobce pro naplnění svého dramaturgického záměru jako nutné doplnit reportáž ilustrativními záběry v použitém počtu, měl reportáž odvysílat až po dvaadvacáté hodině.
