Tentokrát bychom se chtěli se čtenáři webu Děti a média vrátit k jednomu z řady dokumentárních filmů uvedených v rámci festivalu Jeden svět. Nestalo se tak v nedávné době, naopak, film spatřil světlo světa již v roce 2010, je tedy starý třináct let (a nyní je zařazen mezi vybrané dokumenty trvale dostupné – za nízký poplatek – k přehrání on-line). Etická zamyšlení autora filmu jsou však bezesporu nadčasová; a rovněž každodenní používání mobilních telefonů není nic, co by snad hrozilo vyjít z módy a zastarat. Mobily jsou tu s námi těsněji než kdy dřív.
Dánský tvůrce Frank Piasechi Poulsen natočil film explicitně nazvaný KREV V MOBILECH (dánsky Blod i mobilen; anglicky Blood in the Mobile) nejen jako příspěvek k situaci v Kongu, ale rovněž jako zamyšlení nad postupy velkých nadnárodních korporací, které nadřazují zisk nad etické standardy, třebaže se u svých zákazníků usilovně snaží vyvolat zdání odpovědnosti a etičnosti. Zaměřil se na firmu Nokia, ovšem se zdůrazněním, že mu nejde o kritiku jedné konkrétní společnosti, ale že si tuto firmu vybral jakožto lídra (tehdejšího) trhu. Stejná výchozí situace totiž panovala u všech společností bez rozdílu – a sice, že žádný z výrobců mobilních telefonů nemohl svým zákazníkům zaručit, že právě jeho mobily neobsahují tzv. „krvavé minerály“.
Krev v mobilu. Máš ve své kapse krev?
Během vleklého konfliktu v Demokratické republice Kongo zemřelo za 15 let 5 milionů lidí a v době vzniku filmu byl označován za největší válečný konflikt od doby 2. světové války. Jak souvisí taková válka s mobily? Jednoduše, spojnicí je obrovské nerostné bohatství Konga. Mobilní telefony obsahují některé vzácné minerály, mezi něž patří např. coltan. Byly těženy v ilegálních konžských dolech a tento válečný konflikt financovaly. Dané minerály jsou totiž pro výrobu mobilů – ale i laptopů a herních konzolí – nezbytné. Výrobci mobilních telefonů je nakupovali bez rozdílu.
Coltan (též koltan) je průmyslový název pro kolumbit-tantalit, matně černou rudu, z níž se získávají prvky niob a tantal.
Při rafinaci se z coltanu stává teplotně odolný prášek s vysokou permitivitou (permitivita = fyzikální veličina, vyjadřující míru odporu při vytváření elektrického pole v určitém přenosovém médiu). Používá se v zubařství, při výrobě turbín, balistických střel, vojenských zařízení a jaderných reaktorů.
Tantal z coltanu je důležitou součástí při výrobě kondenzátorů, používaných při výrobě malých elektronických součástek, zejména mobilních telefonů, notebooků a ostatních elektronických přístrojů.
Coltan patří mezi tzv. krvavé nebo také konfliktní suroviny, což jsou přírodní zdroje, které jsou těženy v oblasti probíhajícího násilného konfliktu a slouží k jeho financování. Mezi hlavní konfliktní minerály patří kasiterit (zdroj cínu), wolframit (zdroj wolframu), coltan (zdroj tantalu) a zlaté rudy. Mezi drahými kameny jsou takovou surovinou tzv. krvavé diamanty. Mezi konfliktní suroviny lze počítat i ropu a vodu.
Zdroj: Wikipedia (upraveno)
Coltan: nový krvavý minerál. CBC News
Boje v Kongu byly částečně pokračováním genocidy v sousední Rwandě z roku 1994. Vládnoucí (a většinoví) Hutuové vyvraždili téměř 800 tisíc Tutsiů a umírněných Hutuů. Tutsiové povstali, načež před nimi uprchli 2 miliony civilistů (nevinní Hutuové i strůjci masakrů) právě do Konga.
Uprchlické tábory záhy ovládli extremisté, kteří začali plánovat útok na Rwandu a genocidu dokončit. Nové rwandské vedení začalo na východě Konga podporovat spřátelené milice, posléze do Konga vojensky vtrhlo. V polovině 90. let tak začala válka, jíž se říká Velká africká válka nebo též „coltanová válka“. Během nejhorší fáze v letech 1998–2003 do ní bylo zapojeno 8 afrických států a bojovalo v ní nejméně 25 ozbrojených skupin. V té době již šlo mj. o kontrolu nerostného bohatství ve východním Kongu.
V Kongu od roku 2000 působí mírové síly Organizace spojených národů („modré přilby“), což jsou ozbrojené síly, které na základě mandátu a pod vedením OSN usilují o udržení míru (peacekeeping) v regionech, kde hrozí propuknutí ozbrojeného konfliktu. Válka oficiálně skončila v roce 2003, na východě Konga však i nadále bojovaly různé ozbrojené skupiny.
Pro autora celá věc začala v roce 2007, kdy si přečetl zprávu OSN, v níž stálo, že minerály obsažené v mobilních telefonech financují válku v Kongu, což ho šokovalo. Své filmové vyprávění začíná na Světovém mobilním kongresu v Barceloně. Ke svému úžasu zjišťuje, že mu žádný z výrobců není schopen dát záruku, že jeho výrobek „krvavé minerály z Konga“ neobsahuje. Nejen to, oslovení zástupci přítomných společností výslovně odmítají rozhovory.
Vzhledem ke skutečnosti, že největším výrobcem telefonů na světě byla v té době Nokia, známá svou sociální zodpovědností, zaměřil se ve svém filmu na tuto konkrétní společnost – ovšem s tím, že problém se týká celého odvětví bez výjimky, a že žádného výrobce nelze zprostit zodpovědnosti.
Úvod filmu zachycuje situace, kdy si různí pracovníci Nokie F. Poulsena přehazují jako horký brambor. Že jeho dotazy nedokáží zodpovědět řadoví pracovníci překvapivé příliš není, ovšem selhává i pokus získat vyjádření kompetentního zástupce firmy.
F. Poulsen se proto do Konga vypraví osobně, což byl ovšem i po skončení války vysloveně riskantní podnik. V tomto případě platilo doslova, že filmař jde s kůží na trh, neboť dle natočeného materiálu se mu nebezpečná a náročná cesta mohla skutečně stát v řadě momentů osudnou. V oblasti operovala řada ozbrojených jednotek jako FDLR (Democratic Forces for the Liberation of Rwanda, Demokratické síly pro osvobození Rwandy), Mai-Mai (komunitní skupiny domobrany), Interharamwe (polovojenská organizace Hutuů působící v Demokratické republice Kongo a Ugandě) a konečně FRDC – „národní armáda“, tj. Armed Forces of the Democratic Republic of the Congo, Ozbrojené síly demokratické republiky Kongo („Dříve bojovali o politiku, dnes zřejmě už jen o peníze.“).
Na místo se dopravuje jen velmi obtížně, ve filmu zazní, že „bezpečně lze v Kongu létat jen s mírovými silami OSN“. Vzhledem k napjaté situaci se však do oblasti musí vydat bez ochrany OSN, tedy „jen“ s propustkou armády. Navzdory všem obtížím však nakonec riskantní cestu do jednoho z největších dolů v regionu v Bisie u jezera Kivu (jde o konžskou provincii Severní Kiv, území Walikale) realizuje. Důl se nachází v hloubi hustého lesa (zhruba 90 km) a sahá 100 m pod povrch. Dětská práce, prostituce nezletilých dívek, smrt zavalením a přestřelky mezi členy místních gangů jsou všudypřítomné, stejně jako otřesné pracovní i hygienické podmínky. Filmařům je průvodcem jeden z nedospělých chlapců, mající zkušenost s kutáním v dole.
Asi nejznámější obrazový doprovod k filmu – detail upracovaných rukou plus minerál.
Zdroj: Jeden svět.
Film jen tak mimochodem zobrazuje všudypřítomnou bídu i korupci (úředníků, policistů, příslušníků polovojenských sil), kterou lze demonstrovat na příkladu z nejvyšších pater: autor se setkává např. s pracovníkem (nejmenovaného) ministerstva, jímž je pan Kamkekampe. Vedle své práce pro ministerstvo vlastní i soukromou sopečnost, která pomáhá korporacím získat licenci (ministerstva) k těžbě. Co by v byl Evropě nepřípustný střet zájmů, je ve zdejších podmínkách prezentováno jako výhoda, neboť dotyčný může využívat zkušeností z obou stran.
Ačkoli je prostřední část filmu, věnovaná samotnému dolu (jednomu z mnoha) a podmínkám v Kongu, jeho nejpůsobivější a nejtíživější částí (již jen kvůli popisovaným zvěrstvům a obrazovým záznamům dětské práce v otřesných podmínkách v dole na „krvavé“ minerály), jeho těžiště tkví dle našeho názoru až v poslední třetině, kdy se autor pokouší – nyní již s důkazním materiálem v ruce – získat znovu vyjádření společnosti Nokia.
I nyní se však autorovi dostane ze strany zástupců Nokie pouze plytkých frází a jeho zdánlivě nekonečná cesta od nízkého a středního managmentu bez rozhodovacích pravomocí až k jednomu z vysokých manažerů společnosti působí deprimujícím dojmem. Z dalšího pátrání navíc vyplývá, že Nokia ví o problému „krvavých minerálů“ už 10 let. Navíc se ukazuje, že technicky je možné nerostné suroviny – a tedy i „krvavé minerály“ – vysledovat (přestože Nokia tvrdí, že to nelze).
Zástupkyně Global witness (mezinárodní nevládní organizace zal. v roce 1993, snažící se přerušit propojení mezi těžbou přírodních zdrojů, konflikty, chudobou, korupcí a porušováním lidských práv) uvádí, že cesta certifikace minerálů je zajímavá a potenciálně přínosná, avšak zdlouhavá, a že nyní potřebují naléhavě najít rychlejší řešení. To zní: zveřejnit dodavatelský řetězec. Nokia odmítá.
V americkém Kongresu je připravován zákon, ukládající společnostem povinnost zveřejňovat své zdroje minerálů. Na návrhu zákona se podílela společnost Raise Hope for Congo, jejíž zástupce zmiňuje zřejmě klíčovou věc – jedinou cestou ke změně k lepšímu je zodpovědnější chování konzumentů, tedy koncových uživatelů mobilních telefonů. Pokud by nikdo nebyl ochoten „krvavé“ mobilní telefony kupovat, logicky by se ani nevyráběly.
F. Poulsen se dostává k americkému politikovi, který inicioval změnu zákona, přikazujícímu používat minerály z tradičních, legitimních zdrojů. Je jím americký kongresman Jim Mc Dermott, kterému tvůrci pro odlehčení říkají, že on má být pro film „takový happy end“. Kongresman konstatuje, že způsob, jak zastavit spirálu násilí (nejen) na ženách a dětech v Kongu, je „zastavit tok peněz“.
O happy endu jde nicméně pochybovat. Generální ředitel Nokie s F. Poulsenem mluvit nechce, a ten se namísto toho dostává k řediteli oddělení pro sociální odpovědnost. Jeho vyjádření se nese v duchu sdělení „nechali jsme vypracovat studii a spolupracujeme s neziskovkami“. Na filmařovo upozornění, že se jedná o problematiku 10 let starou, přičemž to, co on popisuje, jsou vlastně jen úplně první přípravné kroky, následuje další příval bezobsažných frází („řešení je komplexní a cesta k němu je velmi složitá“).
Při pozdějším definitivním loučení se s korporací F. Poulsen říká: „Uplynula řada let. Tohle není nový problém. Ví se o tom deset let. Opravdu jsem doufal, že to připustíte. Protože to je jediná šance, jak zapůsobit dobře, když řeknete – přiznáváme, že se neudělalo dost, nebo tak nějak.“ Načež manažerka kontruje: „Proč něco takového přiznávat, jen abyste měl dobrý film, když my si nemyslíme, že máme co přiznávat".
Domníváme se, že film je dobrý, a přístup korporátu Nokia otřesný, což poslední slova ilustrují v plné nahotě. Všichni jsme používáním mobilů financovali válku v Kongu. Málokdo z běžné veřejnosti o tom ale věděl.
Společnost Nokia již mobilní telefony nevyrábí.
Jak shrnuje Michal Procházka v článku Z vašich mobilů kape krev z Konga, říká dokumentarista, zveřejněném na webových stránkách magazínu Aktuálně (https://magazin.aktualne.cz/kultura/z-vasich-mobilu-kape-krev-z-konga-rika-dokumentarista/r~i:article:694808/): „Nejpůsobivější (…) zůstává obraz světa, v němž už nikdo za nic nepřijímá zodpovědnost. Buď takový člověk nemá čas, nebo už ani neexistuje. Nebo mu stačí odrecitovat pár vět z corporate identity.“
Lenka Burešová
