Zámek v oblacích, Valčík s Bašírem – klasifikace přístupnosti II. díl
Na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání se příležitostně obracejí rodiče s výtkami směřujícími proti uvádění některých pořadů v odpoledních či podvečerních hodinách. Poukazují na to, že se v případě daného pořadu jedná o dílo, které je pro jejich dítě nevhodné, ačkoliv vzhledem k vysílacímu času očekávali opak. Jako odůvodnění se někdy objevuje argument, že daný pořad je přece animovaný, tedy jaksi automaticky určený dětem, a že jako takový by tedy měl být po obsahové stránce dětem uzpůsoben. Pokud tomu tak není, rodiče se cítí být podvedeni.
Příkladem lze uvést např. i u nás široce známý, dnes již bezpochyby kultovní seriál Simpsonovi. Zde je však nutno hned v úvodu zdůraznit, že ačkoli jde o seriál kreslený, užívající po výtvarné stránce značnou míru stylizace, a tedy zdánlivě svádějící k domněnce, že je určen primárně dětem, opak je pravdou. Specifické kouzlo seriálu – jeho parodii a nadsázku – si nejspíše vychutná divák dospělý či dospívající, nikoliv však dětský, který patrně mnoha scénám vůbec neporozumí.
„Dospělá témata“ jsou ostatně patrná již z námětů jednotlivých dílů, které odkazují k širším společenským fenoménům, jako je např. církev, činy vládních představitelů, konzumní styl života, globální oteplování, morální zkaženost lidí, postoje společnosti k různým skupinám obyvatel – starým lidem, příslušníkům určitých ras a národů, homosexuálům apod. Jiným takovým příkladem animovaného pořadu/seriálu, který je/byl uváděn na českých obrazovkách a který není určen dětským divákům, je např. Cleveland show.
Co je to tedy „dětský pořad“? O jakou kategorii se jedná? Čím se odlišuje od ostatní televizní či filmové produkce? Jak jsme naznačili hned v úvodu, sama animace takovým rozlišujícím znakem není. Na dalších příkladech si názorně ukážeme proč. I kreslené pořady totiž mohou obsahovat značně drastické a jinak nevhodné scény.
Pro naše srovnání jsme zvolili dva kreslené filmy zcela odlišného charakteru. Jeden je milou (a po obsahové a výtvarné stránce nadmíru zdařilou) pohádkovou fantasy, schopnou okouzlit děti i dospělé, druhý je svého druhu drastickým dokumentem, vytvořeným (v době svého vzniku) výrazně novátorskými – a působivými – animátorskými prostředky. Oba filmy akcentují téma ozbrojeného konfliktu – zatímco však první tak činí zastřenou formou přístupnou i dětem (byť některé státy doporučují rodičovský dohled), v případě druhého pak zvláštně „magický“ svět animace jen podtrhuje syrovost některých scén a jejich mrazivý dopad na diváka je o to účinnější. První film je japonský a v českém překladu se nazývá Zámek v oblacích (původní i anglický „mezinárodní“ název je ovšem odlišný – Howl's Moving Castle, tedy Howlův chodící zámek), v případě druhého se jedná o izraelský Valčík s Bašírem.
Zámek v oblacích je možno zařadit do kategorií fantasy, dobrodružna či romantiky. Film vznikl v Japonsku roku 2004 a režíroval jej tamní proslulý tvůrce Hajao Mijazaki, který je podepsán i pod scénářem. Tento tvůrce je ve své domovině nesmírně populární, o čemž vypovídá i skutečnost, že jeho tvář tam prý poznávají i malé děti (o něčem podobném se „západním“ režisérům, pracujícím např. pro společnost Walt Disney a jiné, samozřejmě ani nesní). Jeho jméno má ovšem zvuk i ve světě.
Film měl premiéru na Benátském filmovém festivalu a byl zde nominován na Zlatého lva, v Americe pak získal oscarovou nominaci v kategorii Nejlepší animovaný film roku.
Hlavní postavou je mladé děvče Sophie, hned v úvodu prokleté zlomyslnou Čarodějnicí z pustin. Z dívky se zlým kouzlem stává stará, těžce se pohybující žena, která se vydává požádat o pomoc čaroděje Howla, lehkomyslného mladíka, jehož „chodící zámek“ – či spíše prapodivný, všelijak poslepovaný dům na muřích nohách – právě putuje po vrcholcích hor nad městem. Charismatický a rozporný antihrdina přijme Sophii jako uklízečku a domácí a ona se do něj nakonec zamiluje. Postupně vychází najevo, že Howlovi v dětství démon ukradl srdce (tento „démon“ Calcifer je nyní duch ohně, který pohání Howlův dům v chodu). Děj je do značné míry nepředvídatelný a postavy nevyhraněné, nicméně příběh končí happyendem: čaroděj Howl se pod vlivem přátel mění a zásluhou Sophie své srdce získává zpět, Sophie postupně zase omládne, k dobrému se obrátí dokonce i Čarodějnice z pustin (sama po zásahu mocnější čarodějky přeměněna v „babičku“). Pohledem na zamilovaný pár Howla a Sophii příběh končí, nicméně s odkazem na „nestálá lidská srdce“.
Děj je situován do nejmenované monarchie, silně inspirované předválečným Rakousko-Uherskem, která vede za přispění královské čarodějnice Suliman válku s okolími královstvími. Jak vystihl jeden z uživatelů na Česko-Slovenské filmové databázi, „spojuje se tu klasický pohádkový svět s industriálním věkem páry, klasický svět magie s šílenými válečnými mechanismy“.
Právě zobrazení válečných střetů je motiv, který do filmu vnáší jistou tíživost a napětí, přestože umírněně. V příběhu je od samého počátku přítomna jakási neurčitá hrozba – je vidět přelety letadel, vojenskou přehlídku, vojáky na koních, tanky, ve městě jsou všudypřítomní vojáci v barevných uniformách, zazní výrok „žijeme v nebezpečných časech“ atd. Vše je však velmi barevné, města jsou vyšňořena vlajkami, tančí se.
Později se objevuje těžce poškozená válečná loď, obyvatelstvo je znepokojené, nepřátelské letadlo shazuje letáky (propaganda). Objevují se obří válečné lodě a letadla (i ony v pestrém „pohádkovém“ hávu a podivných tvarech připomínající spíše podivné vzducholodě, či dokonce hmyz). Po vypuknutí války přichází na řadu letecký poplach, bombardování, je vidět hořící město a hroutící se domy v plamenech, ulicí se ubírají uprchlíci atd. Tyto scény jsou poměrně sugestivní, avšak stále se pohybují v mantinelech pohádkového světa.
V průběhu příběhu se také objevují jakési beztvaré nestvůry vylézající/zhmotňující se ze zdí/stínů – Slizáci. Čaroděj Howl na sebe při obraně/boji opakovaně bere podobu obřího dravého ptáka, objevují se zde i malé okřídlené příšery či další kouzelníci „přeměněni v obludy“. Někdy na sebe pohádkové „zlo“ bere i komickou podobu, např. když čaroděj v depresi svou náladou přivolává duchy temnoty, čemuž se ovšem „babička“ Sophie rázně postaví. Nutno zdůraznit, že celý příběh si i ve vypjatějších momentech zachovává pohádkovou poetiku a kouzlo. Příběh končí nejen osobním happyendem hrdinů, ale je ukončena i válka.
Nizozemský Kijkwijzer hodnotí přístupnost tohoto filmu od 6 let kvůli jistým prvkům strachu, které jsou zde přítomny. Film může být na nizozemských obrazovkách vysílán bez omezení.
Americká filmová asociace (MPAA – The Motion Picture Association of America) ohodnotila přístupnost jako „PG“, tedy jde o doporučení rodičovského dohledu, a to kvůli strach vyvolávajícím scénám a příležitostně se vyskytujícímu hrubšímu jazyku.
Z dalších zemí stanovila přístupnost bez omezení Francie (film je volně přístupný – klasifikace „U“, „tous publics“), stejně jako Irsko („G“ – „general“) a Velká Británie („U“ – „universal“). Austrálie a Nový Zéland doporučují v případě tohoto snímku rodičovský dohled („PG“ – „parental guidance"), nicméně jeho přístupnost nijak neomezují. Rodičovský dohled doporučuje většinou i Kanada, ovšem frankofonní Quebec (ale i Britská Kolumbie) označuje film jako „G“ – „general“ (tedy opět vhodný pro všechny věkové kategorie). Německo a Portugalsko film doporučuje od 6 let, Dánsko, Švédsko a Finsko od 7 let, vybrané kantony Švýcarska od 10 let. Vesměs se tedy jedná o velmi mírné hodnocení přístupnosti.
Valčík s Bašírem (anglický „mezinárodní“ název filmu je Waltz with Bashir), vzniklý v koprodukci Izraele, Německa a Francie v roce 2008, je také filmem animovaným, nicméně dětským filmem rozhodně není.
Snímek měl premiéru v roce 2008 na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Získal Ofirovu cenu za nejlepší film, Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film, cenu César za nejlepší zahraniční film etc. a byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film a cenu BAFTA v kategorii nejlepší neanglický film.
Jedná se o nezvykle stylizované životopisné válečné drama, či vlastně tíživou zpověď, v němž autor Ari Folman rozehrává pátrání po vlastní minulosti a zamýšlí se nad nevyzpytatelným fungováním lidské paměti. V roce 1982 se jako mladý voják vykonávající povinnou základní vojenskou službu v izraelské armádě účastnil války v Libanonu a obsazení západního Bejrútu, vzpomínky na invazi však zcela vytěsnil. Nyní po dlouhých dvaceti letech vyhledává a zpovídá (nejen) své tehdejší druhy ve zbrani a snaží se na základě jejich vzpomínek rekonstruovat svou vlastní roli, kterou sehrál v dávných událostech. Skutečně se mu postupně vynořují záblesky paměti a on tak krok za krokem a rozhovor za rozhovorem odděluje noční můry od skutečně prožitého. Na konci příběhu má konečně jasno v tom, proč ho paměť zradila – ve svých devatenácti letech se stal svědkem masakru civilního obyvatelstva v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla.
K tragickým událostem ostatně zašifrovaně odkazuje i název filmu – masakr byl proveden příslušníky Falangy (libanonskými křesťanskými milicemi bojujícími na straně Izraele) jako reakce na vraždu Bašíra Džamáíla, nově ustaveného libanonského prezidenta. Izraelské síly masakru nezabránily, byť zjevně mohly. Film závěrem obsahuje i reálné dokumentární záběry BBC z místa masakru.
Jak je zřejmé již z tohoto popisu, film se co do formy od předchozího animovaného pohádkového příběhu diametrálně odlišuje, byť i jeho vyznění je silně antimilitaristické. Stylizace díla je ovlivněna videoklipovou estetikou a hudební doprovod je působivý zejména ve chvílích hrůz – snové, nereálné scény nejasných a spíše matoucích vzpomínek na obsazení Bejrútu, doprovázené chytlavou skladbou The Haunted Ocean, se střídají s realistickými výjevy útoků a brutality za doprovodu rockových písní s výmluvnými texty, např. „… dnes jsem bombardoval Sidon / mezi mraky kouře za svítání / skoro jsem šel domů v rakvi (...) dnes jsem bombardoval Bejrút / bombardoval jsem Bejrút každý den…".
Válečný konflikt je v tomto případě znázorněn velmi realisticky, navzdory animaci. Zatímco v případě pohádkového Zámku v oblacích byla válka přítomna spíše jako obecné ohrožení (včetně neurčitých výroků typu „válka je strašná“), zde je zobrazena ve špinavých detailech, fatálně se dotýkajících konkrétních lidí, včetně přestřelek mezi Izraelci a Palestinci, krve, zranění i smrtelných zásahů a chladnokrevných poprav celých rodin falangisty. Strach a utrpení zúčastněných, včetně samotných izraelských vojáků, kteří často ani nevědí, kde jsou a po kom vlastně střílejí, jsou zcela zřejmé. V kontrastu k tomuto pak křesťanští falangisté působí ve své zběsilé mstě zcela sebejistě (zrůdně působí např. vyřezání křížů do hrudí deportovaných palestinských mužů).
Kromě podobných explicitních záběrů utrpení film klade obtížné otázky ohledně svědomí, odpovědnosti a sžíravých pocitů viny. Jako ukázka toho, jak funguje lidská psychika, je pak užit příklad válečného zpravodaje, jehož pečlivě budovaný profesionální odstup od viděných hrůz se paradoxně zcela rozpadne v momentu, kdy spatří trpící a umírající dostihové koně na rozbombardovaném závodišti.
Ve filmu se rovněž vyskytly explicitní sexuální scény – jednalo se o záběry, kdy si izraelský velitel pouštěl německý pornofilm. Scéna působila vyloženě odpudivě. V tomto kontextu již snad jen na okraj dodáváme, že ve filmu se též kouří a pije alkohol.
Silný příběh a zručnost tvůrců spolu s podmanivou hudbou tedy dělají ze snímku velmi působivé dílo schopné hluboce zasáhnout dospělého diváka, natož diváka dětského, jemuž sledování snímku z pochopitelných důvodů nelze doporučit. Je možné se dokonce domnívat, že právě animace dovolila některé scény zobrazit právě takto, a že ve hraném snímku by něco takového již patrně působilo pro běžného diváka neúnosně.
Kijkwijzer hodnotí přístupnost filmu od 16 let kvůli sexuálním scénám a hrubému jazyku. Film dále obsahuje prvky násilí (v tomto aspektu byla přístupnost stanovena od 12 let) a strachu (od 6 let). Film může být v Nizozemsku na televizních obrazovkách uveden až po 22. hodině.
Americkou filmovou asociací (MPAA – The Motion Picture Association of America) byl film ohodnocen ratingem „R“ („restricted“), což znamená, že mladiství mladší 17 let mohou být do kina vpuštěni pouze v doprovodu rodiče či dospělého poručníka. Jako důvod byly uvedeny rozrušující záběry zvěrstev, silného násilí, krátké záběry nahoty a explicitní sexuální obsah.
Z ostatních zemí stanovila labelling „bez omezení“ pouze tradičně vysoce liberální Francie. Německo stanovilo přístupnost od 12 let, stejně jako Japonsko; dále již bylo hodnocení přístupnosti podstatně vyšší. Švýcarsko uvádí ve dvou kantonech přístupnost od 14 let, Finsko a Švédsko od 15 let, stejně tak Austrálie a Mexiko. Přístupnost v České republice byla (v případě kinoprojekce) stanovena rovněž na 15 let.
Od 16 let byla přístupnost stanovena v Portugalsku, na Novém Zélandě či v Argentině a Brazílii. Kanada kolísá v určení přístupnosti od 13 po 18 let, Izrael od 16 do 18 let, Irsko též od 16 do 18 let, Singapur od 18 (v případě zkrácené verze) po 21 let. Rovněž Velká Británie uvádí 18 let, zatímco v Libanonu a Malajsii je film rovnou zakázán („banned“).
Jak je tedy zřejmé, i v tomto případě platí rčení „když dva dělají totéž, není to totéž“. Animovaný snímek může být stejně tak nevinnou pohádkou jako drsným a realistickým zpodobením neradostné skutečnosti. Je pravdou, že snímek typu Valčík s Bašírem by se rozhodně neměl objevit na televizních obrazovkách v citlivém vysílacím čase, a lze předpokládat, že k něčemu takovému nedojde, leda by došlo k závažnému dramaturgickému selhání. Ovšem stejně tak je třeba si uvědomit, že existuje řada snímků, jejichž uvedení např. v dopoledních hodinách sice neporuší zákon, avšak které nemusejí být na dětského diváka zaměřeny a tudíž mohou obsahovat i témata, jež jsou pro něj příliš vzdálená, nepochopitelná či matoucí. To, že je snímek animovaný, nemusí mít absolutně žádnou vypovídající hodnotu.
Za povšimnutí dále stojí i skutečnost, že i na tyto dva snímky se v jednotlivých zemích náhled liší, a to i v rámci jednoho civilizačního okruhu – viz poměrně široké rozpětí labellingu právě u Valčíku s Bašírem: od Francie, která jeho přístupnost nijak neomezila, přes Německo s přístupností od 12 let či Nizozemsko s přístupností od 16 let až po Velkou Británii s přístupností od 18 let. Jestliže existují tak velké rozdíly v hodnocení příslušných orgánů dozoru v rámci Evropy, je jasné, že názory na to, pro jakou věkovou kategorii je ten který snímek ne/vhodný, se budou lišit i mezi jednotlivci, v tomto případě rodiči.
Nezbývá tedy, než aby i rodiče sami aktivně vybírali svým dětem program a nespokojili se s prostou informací, že je nějaký pořad animovaný, ale aby se o jeho povaze detailněji informovali. Předejdou tím situacím, kdy jejich dítě zhlédne pořad, o němž jsou přesvědčeni, že pro ně není vhodný.
Lenka Burešová
- ZPĚT -
