V souvislosti s televizním násilím, které dětští diváci konzumují ve stále větší míře, vyjadřuje řada rodičů obavy, že děti budou takové chování napodobovat.
Zda a do jaké míry děti přejímají negativní vzory chování z televizního vysílání, zkoumají dětští psychologové a experti z oblasti mediálních studií již několik desetiletí.
V roce 1961 kanadský psycholog Albert Bandura uskutečnil výzkum sociální teorie učení, pod označením Bobo Doll Experiment, který byl zaměřen na dětské chování, konkrétně na objasnění tzv. observačního chování. Tedy takového chování, které je naučené na základě modelů, konkrétně jejich pozorováním a následně nápodobou. Jedná se o takzvanou observaci, kdy si jedinec utváří představu o chování na základě jednání modelu. Těmito modely samozřejmě mohou být média, ale také rodina, kamarádi a řada dalších faktorů.
Teze Bandurova výzkumu spočívaly v předpokladu nápodoby chování dospělých ve vztahu k projevům agrese a dále, že agresivní chování bude u dětí, které nebyly vystaveny modelu agrese, méně pravděpodobné, než u těch, co byly svědky hrubého chování.
Bandura v rámci experimentu rozdělil děti předškolního věku do skupin, z nichž jedna byla vystavena hrubému chování v podobě bití nafukovacího panáka podobného klaunovi. Tato agrese nebyla jen v podobě fyzického útoku, ale rovněž ve verbální rovině.
Další skupina nebyla vystavena žádnému sledování agrese. Skupiny byly dále členěny na chlapce a děvčata, přičemž docházelo k vystavení jednotlivých skupin tak, aby agresorem byla osoba opačného pohlaví.
Jednotlivé děti byly posléze zavedeny do místnosti, kde byly všemožné lákavé hračky, děti si s nimi mohly hrát, ovšem po chvíli jim bylo znemožněno pokračovat ve hře a bylo jim řečeno, že tyto hračky nejsou určeny k hraní a patří jiným dětem. Cílem bylo vyvolat u dětí frustraci. Následně pak byly odvedeny do místnosti, která již obsahovala hračky, které mohly uvolnit skrytou agresivitu, jako například zbraně, palice a nafukovací figura.
Děti vystavené předchozí zkušenosti s agresí se k nafukovací hračce (Bobo Doll) chovaly s agresivitou, kterou spatřily na modelu dospělých. Figura se tak stala terčem úderů paličky, kopání, bodání i verbální agrese, plně dle předobrazu dospělého figuranta.
V roce 1963 byl uvedený výzkum modifikován přímo ve vztahu k mediálnímu vlivu. V rámci testu byly děti vystaveny pozorování násilí na modelu či sledování animovaného filmu, kde byla ztvárněna kočka jako agresor vůči figurce panáka BOBO.
Závěr experimentu prokázal, že děti, které nebyly vystaveny modelu hrubého chování, byly skutečně méně agresivní. Naopak děti, které, ať již ve svém vlastním životě, či prostřednictvím animovaného filmu, měly zkušenost s násilným chováním, vykazovaly dvakrát větší výskyt agrese. Zvýšená míra agrese pak byla zaznamenána více u chlapců než u děvčat.
Uvedený experiment tedy do jisté míry dosvědčuje nápodobu agresivity, nicméně prokazatelnost není absolutní. Kritici experimentu namítají, že je rozdíl mezi laboratorním pokusem a reálným světem, stejně jako nelze ztotožňovat agresi k neživému předmětu a k živé bytosti. Do výchovy dítěte vstupuje řada dalších faktorů, které jej ovlivňují a utvářejí.
Tento experiment je nicméně považován za přelomový v rámci výzkumu vlivu nápodoby na dětské chování.
Podobu a průběh experimentu lze sledovat pod tímto odkazem: https://www.youtube.com/watch?v=eqNaLerMNOE
- ZPĚT -
