20. 3. 2023

Dokument Svědkové Putinovi – dvakrát totéž, přesto jinak

Nedávno uplynuvší neblahé únorové datum – 24. února 2023 – představovalo výročí ruské invaze na Ukrajinu. Válka, která bývá někdy uváděna jako „Putinova válka“, dosud probíhá; ruská armáda z Ukrajiny stále neodešla či odsud stále nebyla vytlačena. (Nejen) proto – jak uvidíme – přinášíme čtenářům webu Děti a média informace o jednom podnětném dokumentárním filmu s názvem SVĚDKOVÉ PUTINOVI. Film to není nový a záběry v něm použité jsou ještě mnohem starší. Právě v tomto faktu však tkví jeho největší zajímavost.

Tvůrcem filmu je režisér a dokumentarista Vitalij Manskij, narozený 2. prosince 1963 ve Lvově, tedy v tehdejším Sovětském svazu, dnešní Ukrajině. Vystudoval kameru; svůj první film natočil v roce 1989, dnes jich má na kontě přes třicet a obdržel za ně mnohá ocenění. Je také zakladatelem festivalu dokumentárních filmů ArtDocFest, který se původně konal v Moskvě. I Manskij žil v Moskvě. V roce 2014 však byl donucen Rusko z politických důvodů opustit a nyní žije v lotyšské Rize, kam přenesl i festival.

 

Vitalij Manskij | foto: Aerofilms


Pro lepší pochopení okolností vzniku filmu Svědkové Putinovi je nezbytné připomenout v kostce historické události: Boris Jelcin, první postsovětský prezident, se dne 31. prosince 1999 zcela nečekaně vzdal funkce. Podle ruské ústavy se úřadujícím (tj. provizorním, zastupujícím) prezidentem stal stávající předseda vlády Vladimir Putin. Řádné prezidentské volby, které V. Putina v prezidentské funkci potvrdily, se uskutečnily 26. března 2000.

O Putinovi natočil Manskij v průběhu času celkem tři filmy. I ty je nutno zmínit, jinak hrozí, že se v souvislostech trochu ztratíme. Nejprve stál Manskij za scénářem filmu Neznámý Putin z roku 2000 (Něizvestnyj Putin, režíroval jej Segej Mirošničenko), což je film, který sehrál důležitou roli v Putinově předvolební „(ne)kampani“. O něco později Manskij režíroval hodinové portréty jednoho sovětského a dvou ruských prezidentů, které sledoval po dobu jednoho roku – jednalo se o volnou trilogii nazvanou Rudí carové (Krasnyje cari), tvořenou filmy Gorbačov. Po impériu (Gorbačov. Posle imperii), Jelcin. Jiný život (Jelcin. Drugaja žizň), a konečně Putin. Přechodný rok (Putin. Visokosnyj god); u tohoto posledního filmu byl Manskij i autorem scénáře, a jakožto „dvorní prezidentský kameraman“ jej kompletoval k prvnímu výročí Putinovy inaugurace v roce 2001. Konečně v roce 2018 vznikl film Svědkové Putinovi, a to v koprodukci Lotyšska, Švýcarska a Česka. Manskij stál za režií, scénářem i kamerou. Celosvětová premiéra filmu proběhla dne 30. června 2018 na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary (MFF Karlovy Vary).

 

 

Mezi prvními dvěma filmy a tím posledním není jen rozdíl 20 let, rozdílná je i jejich výpověď. Zatímco tehdejší filmy svým oslavným vyzněním pomáhaly Putina instalovat do prezidentské funkce či ho v ní podpořit, ten z roku 2018 je k němu silně kritický. Svědkové Putinovi přitom obsahují ve velké míře ty samé záběry; rozhodující rozdíl spočívá v odlišném slovním komentáři (případně v zařazení záběrů, které rovněž vznikly tehdy, ale použity byly až nyní). Jeden a ten samý filmový materiál byl tedy využit zcela protichůdným způsobem – poprvé ke zvýšení Putinova kreditu v očích diváků, podruhé pro Putinovo usvědčení z totalitárních praktik. Film Svědkové Putinovi tak není jen historickým svědectvím o začátcích putinovské éry, je i svědectvím o možné manipulativní moci filmového média (a jeho tvůrců). Je ostatně třeba si uvědomit, že dokumentární žánr je autorský počin, který odráží myšlenky a postoje svého tvůrce. Pojmy jako „objektivita“ a „vyváženost“ se na něj nevztahují.

Sám režisér dnes kajícně přiznává, že tehdy na přelomu tisíciletí překračoval etické kánony. Jednalo se totiž o nepřiznanou volební kampaň (kterou formálně vedl Dimitrij Medveděv, ale ve skutečnosti na ní spolupracovali odborníci využívající vládní zdroje). Oficiálně sice V. Putin žádnou kampaň nevedl, a dokonce kategoricky odmítal vystupovat v předvoleních televizních debatách, ale ve skutečnosti navštívil většinu hlavních regionů a kamera jej při tom doprovázela. Vykreslovala jej jako silného, ale vlídného lídra, a pomohla mu vytvořit auru nedotknutelnosti.

Filmové záběry přitom byly často inscenované, ať již se jednalo o sentimentální setkání „zaneprázdněného“ Putina se svou bývalou třídní učitelkou, či o lichotivě vyznívající záběry z plaveckého bazénu. Z dnešního pohledu jsou silné především záběry slavícího vítězného Putinova volebního týmu – ve filmu Svědkové Putinovi je režisér nově zasazuje do kontextu: jmenuje jednotlivé osobnosti většinou s dovětkem, že tito dříve či později odešli do myšlenkové opozice.

Manskij své tehdejší pochybení vysvětluje tím, že se – tak jako mnozí jiní – nechal strhnout liberály, kteří V. Putina prosazovali jako nadějného demokratického kandidáta.

Ovšem určité výhrady k poctivosti režiséra vůči divákům lze mít i nyní. Film Svědkové Putinovi např. obsahuje scénu, kdy Putinův velký podporovatel, nyní již bývalý prezident B. Jelcin, jenž si Putina sám vybral za nástupce z dvaceti kandidátů a doslova mu umetl cestičku (avšak je skálopevně přesvědčen, že se jednalo o demokratický postup), marně a hořce čeká na telefonát od nově zvoleného prezidenta. Celá scéna vyznívá jednoznačně jako výraz nevděku odkazující na Putinův oportunismus. Kamila Dolotina, autorka recenze Manskij, Putin a efekt Kulešova. Svědkové Putinovi jsou eticky sporné svědectví na www.vltava.rozhlas.cz přitom uvádí, že „ve skutečnosti Putin následujícího dne přijel s kyticí a předání moci v soukromí proběhlo dle protokolu“. K. Dolotina ve své recenzi doslova říká, že „Manskij zůstává věrný sám sobě a znovu účelově dávkuje informace pro aktuálního zákazníka, jímž byl tehdy Kreml a nyní protiputinovsky laděná společnost“.

To však neznamená, že tento třetí film neukazuje V. Putina zcela oprávněně v jiném než oslavném světle, a neznamená to ani, že by řada záběrů neměla silnou výpovědní hodnotu. Pozoruhodné je např. Putinovo opakované vysvětlování, proč byl nutný návrat k původní sovětské hymně, byť přetextované.

Autorem melodie hymny Sovětského svazu z let 1944–1991 je Alexandr Vasiljevič Alexandrov (ano, to po něm jsou pojmenováni Alexandrovci, tj. Alexandrovův soubor písní a tanců). Po rozpadu Sovětského svazu se v roce 1991 stala státní hymnou Patriotická píseň Michaila Glinky. Současná ruská hymna byla přijata 20. prosince 2000 právě z iniciativy V. Putina. V ruském parlamentu byla (znovu)vybrána melodie sovětské Alexandrovy hymny, pouze s novými slovy. Petra Chaloupková, autorka recenze O čem svědčí Svědkové putinovi na www.e15.cz, k tomu uvádí: Tato skutečnost je jedním z mnoha projevů zprvu nenápadné tendence, kterou Manskij důsledně sleduje, a totiž nenápadného návratu sovětských symbolů do veřejného prostoru a v obecnějším měřítku stále smířlivějšího přístupu k moderním dějinám Ruska. Aneb, jak Putin výstižně shrnuje: „Nemyslete na gulagy, ale na vítězství v druhé světové válce.“ Ostatně i B. Jelcin po uplynutí prvního roku ve funkci o Putinovi zklamaně pronáší „je narudlý“. Sen o skvělém nástupci se rozplynul.

Zatímco bodře působící B. Jelcin je v dokumentu zabírán ve své honosné, byť nepříliš vkusné domácnosti v kruhu rodinném, V. Putin své soukromí nikdy neodhalí, jeho zázemí zůstává tajemstvím, stejně jako i on sám do značné míry zůstává schován za maskou.

V závěru filmu, kdy V. Putin ve své limuzíně při noční jízdě Moskvou Manskému na kameru sděluje svoje představy o budoucnosti, se ani nechce věřit vlastním uším: „Život monarchů je dost složitý. V posledním roce jsem se setkal se spoustou monarchů (…) a můžu říci, že jejich osud mě neláká. Něco takového bych nechtěl napodobovat. Je to těžký život plný omezení. Ti lidé už nepatří sami sobě. To je jejich osud. A navždycky. V tom smyslu život a osud zvolené hlavy státu je podle mě lepší, protože poskytuje možnost a šanci vykonávat tu nejvýznamnější činnost – službu vlasti – s maximálním nasazením, ale zároveň poskytuje možnost žít normální život po skončení pracovních povinností, po ukončení funkčního období. A člověk si je pořád vědom, že to období jednou skončí, a on bude muset žít život normálního člověka. A proto musí jednat tak, aby – jak se dříve říkalo – se nemusel za předchozí roky stydět. Aby se ve svém novém postavení mohl lidem směle podívat do očí. (…) Člověk si musí být vědom toho, že bude žít jako normální občan a všemu tomu, co se státem a společností dnes udělá, bude muset za pár let jako řadový občan čelit. To je dostatečně vážný důvod pro to, aby se nad tím zamyslel, než učiní nějaké rozhodnutí a nepodléhal monarchistickým ambicím, když to rozhodnutí přijímá.“

Jsme v roce 2023. Putin v Rusku stále vládne. Film končí již v roce 2018 povzdechem, ale naše realita pokračuje. I kdyby pro nic jiného, je film Svědkové Putinovi podnětný srovnáním onoho „tehdy“ a „nyní“.

Jasnozřivě a prorocky znějí slova Manského ženy z úvodu filmu, ze dne, kdy B. Jelcin oznámil svou rezignaci: „Budeme na Jelcinovu dobu vzpomínat jako na šťastné období. Bude nám připadat jako utopie, že jsme tak žili.“

 

 

Film je možné zhlédnout zde: https://kviff.tv/katalog/svedkove-putinovi

Základní informace o režisérovi a jeho tvorbě jsou v hutném shrnutí k dispozici zde: https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/86159/vitalij-manskij

 

Lenka Burešová

 

 

- ZPĚT -
predchozí
28. 3. 2024

Chat #KareMe nabízí krizovou intervenci

  Skutečnost, že mezi dětmi a dospívajícími je vysoké procento těch, kteří trpí různými formami psychických potíží, je všeobecně známá. O tristním stavu patrně nejvíce vypovídá fakt, že za čtvrtinou úmrtí mladých lidí ve věku 15–24 let stojí sebevražda.
12. 3. 2024

Číst knížky je cool

Jakkoli web Děti a média klade opakovaně důraz na nezbytnost mediální gramotnosti a v současnosti pak speciálně gramotnosti digitální a informační, žádné z těchto gramotností by nebylo dosaženo bez té zcela základní – gramotnosti čtenářské.
8. 3. 2024

Verifee – nová zbraň proti dezinformacím

Na webu Děti a média čtenáře pravidelně seznamujeme s výsledky studií, které se zabývají úrovní mediální gramotnosti různých věkových skupin naší populace. Bohužel mnoho výzkumů prokazuje, že v České republice ve znalostech a dovednostech, které jsou pro mediální gramotnost klíčové, značně…
1. 3. 2024

Březen – měsíc čtenářů

  Březen je tradičně měsícem zasvěceným četbě. Na Březen – měsíc knihy, jak se v Československu slavíval od roku 1955, navázala od roku 2009 nová tradice – Březen – měsíc čtenářů.
28. 2. 2024

Kriminálka Anděl s ohrožujícími prvky

Čtenáře webu Děti a média informujeme vždy, když Rada pro rozhlasové a televizní vysílání přistoupí k sankčním krokům v souvislosti s odvysílanými obsahy, které mohou mít negativní vliv na dětské diváky.
následující




info@detiamedia.cz

Fórum webu děti a media