Různých dokumentů, které nějakým způsobem reflektují svět médií, jsme již představili čtenářům webu Děti a média povícero. Snad ještě nikdy se však nejednalo o dokument českého (či slovenského) původu, a zcela jistě jsme se dosud nezabývali tak specifickou tématikou, charakterizující určitou dobu a určitý region. Jde téměř o nepřenosnou zkušenost, je to jako cesta v čase. Česko-slovenský dokument KRÁLOVÉ VIDEA z roku 2020 mapuje fenomén pirátských videí a rychlodabingu. Jen málo věcí tak zastaralo jako právě rychlodabing, a jen máloco působí tak komicky a bizarně, když se za tím po letech ohlédneme.
Úplné počátky rychlodabingu spadají vlastně již do 70. let. A ještě před érou videa probíhaly simultánní překlady na „live projekcích“ do sluchátek nebo přímo do sálu. To však byla záležitost pro fajnšmekry. Proto je rychlodabing pevně spjat zejména s 80. a 90. lety 20. století.
Před Listopadem 1989 byly možnosti, jak spatřit západní – dle tehdejších oficiálních měřítek „podvratnou“ – filmovou produkci velmi omezené. S rozvojem videa se ale otevřelo okno příležitosti – a přes hranice se začaly pašovat a množit videokazety (pašovat prý pomáhal i Karel Gott). Takto získané západní filmy (často šlo o záznamy opravdu velmi nevalné obrazové i zvukové kvality) pak místní nadšenci divákům tlumočili tak, že přes původní zvukovou stopu namluvil jeden tlumočník všechny hlasy (což samozřejmě již tak bídnou kvalitu média nijak nevylepšilo). Hlad po západních filmech byl ovšem obrovský a cizí jazyk uměl málokdo.
V době Netflixu a 4K/UHD rozlišení se to celé jeví jako jedna velká podivnost, ale je třeba vzít v úvahu, že dnešek nabízí zcela nové technologické možnosti, ve srovnání s 80./90. lety naprosto převratné. A ano, tento ne zcela legální jev přežíval ještě dlouhá léta po revoluci (což je snad ještě podivnější). Ve filmu Králové videa na tuto dobu vzpomínají tehdejší aktéři – rychlodabéři, distributoři i fanoušci. Úvodem uveďme ta neznámější jména: František Fuka, Ondřej Neff, Dana Hábová, Zdeněk Troška, Ondřej Hejma…
Cesty k rychlodabingu byly někdy nečekané. Petr Svoboda, filmový sběratel a „analogman“, vzpomíná, jak toužil zhlédnout Vinnetoua, a namísto toho se mu dostal nečekaně do rukou akční film s Arnoldem Schwarzeneggerem Komando (1985). Nikdy nic podobného neviděl, okamžitě tomu propadl. Roman Holý, jiný sběratel a milovník rychlodabingu, uvádí, že se takto dostal k žánru, „který tady v životě nikdo nepustil“ a že už ho pak nikdy nezajímalo nic jiného než film. Rovněž O. Hejma zmiňuje, že „svět toho filmu byl úplně magickej“, a dodává, že „ty filmy byl ten jedinej záblesk světla zpoza tý opony“.
Ovšem je třeba zdůraznit, že aktéři rychlodabingu se nepovažovali za disidenty nebo za nějaké velké oponenty tehdejšího režimu; nechtěli svrhnout socialismus, chtěli se hlavně bavit. To, že se jednalo – již z povahy některých filmů – o činnost „lehce protirežimní“, byla jen taková třešnička na dortu, přidružený benefit („rozhodně jsme cítili, že děláme něco, co by se bolševikovi asi úplně nezamlouvalo, to jo, ale to je tak celý“).
Hromadně se pořádaly domácí videoprojekce. Lidé se scházeli třeba i po dvaceti–třiceti u někoho v obýváku („na kanapích, po zemi“) a sledovali legendární filmová béčka. Dle vyjádření pamětníků se často jednalo o záležitost na půl dne (či celou noc), protože kdykoliv si někdo z 30 lidí potřeboval odskočit, film se zastavoval, případně se některé scény přehrávaly několikrát. Děti si pak v parku hrávaly na Ramba a jiné akční hrdiny.
Nikdo nerozhodoval o tom, co se bude dabovat, dabovalo se všechno, co takzvaně přišlo pod ruku. Rychlodabovaly se filmy jako již zmiňované Komando, dále Terminátor (1984), Rambo (1982), Vetřelec (1979), Příliš mladý, aby zemřel (1986), Hvězdné války (1977), Help! (1965, Beatles), Policejní akademie 1 (1984) a 2 (1985), Cesta do Ameriky (1988), animovaná Sněhurka a sedm trpaslíků (1937, od studia Walt Disney, první celovečerní animovaný příběh, který byl kdy natočen) a nesčetně dalších. Pokud jde o porno, jednalo se v drtivé většině o německé filmy, a údajně je překládali důchodci, kteří uměli německy výborně z doby protektorátu. V dokumentu Králové videa se objevuje pár ukázek z pornografických filmů té doby (částečně rozostřených), ty ovšem působí většinou spíše komicky než co jiného (jako např. nahá žena obalená peřím).
Komických momentů ostatně přináší dokument Králové videa celou řadu. Např. Radomír Šnajdr, rychlodabér a distributor, zmiňuje historku, jak jezdil pro filmy do Německa do videopůjčovny zřízené pro americké vojáky. Jeho kolega toužil získat pro děti právě výše zmiňovanou Sněhurku a sedm trpaslíků. Jelikož ale neuměl anglicky, vysoukal ze sebe žádost o „noun lejdy and seven tajtrlik“; nutno říct, že Američan za pultem porozuměl velmi rychle.
Rychlodabing nakonec šlapal jako výkonná „fabrika“, dabovalo se třeba pět–šest filmů za den. Vznikaly tak ovšem i extrémně špatně namluvené kusy, které zachycovaly i okolní zvuky, např. rozzlobenou manželku („Tys ještě nevynesl ten koš?“ – „Počkej, prosím tě, já to dodělám.“ – „Zase to budu muset udělat já.“ – „Prosím tě běž a nekaž mi to!“). Jindy je slyšet neodbytné vyzvánění telefonu, neboť jak vzpomíná O. Hejma, lidé nedočkavě volali s dotazy, zda už je hotovo něco nového.
Vznikaly i jiné kuriózní situace. Petr Šaroch, rychlodabér, přeložil známou větu „Baby nebude sedět v koutě“ z filmu Hříšný tanec (Dirty Dancing, 1987) jako "nikdo nebude strkat bejby do rohu". Lahůdkou je pak překlad názvu filmu napsaný na videokazetě – „Přisprostlé tancování“. F. Fuka zase vzpomíná na film odehrávající se v londýnském podsvětí, kde se spolu bavili gangsteři místní hantýrkou, a on coby překladatel rozuměl „jedný větě za minutu“. Rovněž O. Neff narazil na film, v němž se hovořilo pro něj nesrozumitelnou angličtinou; když filmu neporozuměl ani po třetím zhlédnutí, děj si prostě vymyslel. (Jak to shrnul P. Šaroch, mnohdy tak vznikaly věci, co byly zajímavější, než kdyby to tam zaznělo správně.) Problém nastal např. i u dabování Kmotra ve scénách, kde se nemluví anglicky, ale italsky.
Mezi všemi vyčnívá historka o dabérovi, který neuměl anglicky, přesto nadaboval do češtiny anglicky mluvený film, a to tím způsobem, že si veškeré dialogy zcela vymyslel. (“Člověk, který uměl anglicky asi pět slov, přeložil celý film.“) P. Svoboda zmínil, že dotyčný znal např. slovo „mother“ (matka), takže když toto slovo zaznělo, „vytvořil nějakou větu s matkou“. Jednalo se o kanadský horor The Brood (1979, Mláďata). Jeden příklad za všechny: dotyčný dabér (přezdívaný Mimoň Branko) „překládal“ v tomto filmu větu „přivedete Candy k její matce příští víkend“ jako „je to zvláštní nervová choroba“.
P. Svoboda si již řadu let vede seznam rychlodabérů, kterým dává různé přezdívky, neboť dnes již nikdo netuší, o koho šlo (i když samozřejmě výjimky se najdou): Průkopník, Dramatik, Flegmatik, Hysterik, Huhňal, Kraviňák, Niňja, Brňák, Tomáš z Ostravy, Popleta, Podpantoflák (pán s nevyneseným košem, viz výše), Mimoň Branko, Pohádkář, Znuděnec, Profesor Hrbolek… Takto má S. Svoboda v databázi kolem 60 rychlodabérů.
Dokument Králové videa si všímá i situace v 90. letech, kdy se z pozoruhodné subkultury pohybující se na okraji socialistické společnosti stali náhle videopiráti. Filmy se nakupovaly na černých burzách. A i s touto dobou jsou spojeny různé zvláštnosti, například skutečnost, že lidé i nadále vyžadovali rychlodabing, a to i za situace, kdy se jednalo o film z kino distribuce opatřený českými titulky. Přesto ještě navíc tyto titulky četl rychlodabér. Éra rychlodabingu nakonec skončila velkolepě – velkofilmem Titanic (1997).
Tyto staré, jedním hlasem nadabované filmy mají své nadšené příznivce a sběratele i dnes. Navzdory podivení O. Hejmy, který říká: „Teda to, že existuje partička, která tímhle fenoménem žije, to je teda divný. Mě to přijde divný. Když to vezmete racionálně, tak co – jsou to starý filmy, každý je viděl stokrát, kvalita mizerná, dabing jakž takž, někdy hroznej… Co je na tom ke koukání?“ Pro některé z aktérů dokumentu Králové videa jsou dnešní příznivci tehdejších rychlodabingů „zvrhlíci“ nebo „pacienti“, pro jiné je to ovšem úžasná nostalgie a retro.
A pro diváka daného dokumentu je bezesporu zážitek, když vidí film, natočený filmovými fanoušky pro filmové fanoušky. Jako svědectví doby je film strhující.
Film je možné zhlédnout zde: https://kviff.tv/katalog/kralove-videa
Lenka Burešová
- ZPĚT -
