Film, který bychom chtěli čtenářům webu Děti a média aktuálně představit, není zcela nový. Je starý pět let, což vzhledem k tématu – robotika – znamená, že v určitých ohledech nutně zastaral. Přesto se však domníváme, že stále stojí za pozornost, neboť řada zejména etických otázek nejenže zůstává v platnosti, ale s prudkým rozmachem umělé inteligence se stává palčivějšími než kdy dřív.
Německý dokument Ahoj, robote (Hi, AI) z roku 2019, za nímž stojí režisér Isa Willinger, se zaměřuje zejména – ale zdaleka ne výhradně – na dva protagonisty a jejich umělé společníky: na osaměle žijící postarší paní z Japonska, Sakuraj, která od svých nejbližších dostala darem robota jako společníka, který ji má svou přítomností a konverzací udržovat duševně fit, a na amerického muže středního věku, Chucka, který si pořídil umělou společnici jako náhražku živé partnerky.
ukázka z filmu
Při sledování filmu vyvstávají samozřejmě i otázky týkající se těchto lidských protagonistů. Proč staré japonské dámě nevěnuje víc pozornosti její vlastní rodina, tj. živé osoby s ní spřízněné? Skutečně je tak nemožné potěšit častěji starou paní návštěvou? V případě Američana se pak samozřejmě vtírá myšlenka, zda je pro dotyčného opravdu tak problematické navázat vztah s živou ženou, zejména, když je jasné, že dotyčný se doopravdy snaží s robotkou navázat „vztah“, dokonce posléze mění její nastavení tak, aby její reakce byly co možná nejméně předvídatelné a blížily se tím co nejvíce reakcím autonomní lidské bytosti. V prvním případě žádné vysvětlení k „odložení babičky“ nedostáváme, ve druhém se vyjevuje hluboké trauma mající kořeny ve zneužívání v dětství, které samozřejmě může vést k neschopnosti navazovat tradiční funkční mezilidské vazby.
Kromě těchto dvou konkrétních příběhů spočívá další rovina filmu v zamyšlení nad tím, jakým směrem se bude do budoucna vývoj robotů posouvat, a jaké možnosti robotika dává, a přirozeně i v obavách, jaké potenciální hrozby pro člověka s sebou přináší.
Pokud jde o ony dva roboty v centru divácké pozornosti, japonský robot Pepper pro starou dámu neimituje doslovně lidskou bytost – tu jen rámcově připomíná; je to roztomilý bílý humanoid velikosti dítěte, mající na „hrudi“ umístěnou obrazovku počítače. Je možné jej propojit s internetem, umožnit mu použít jakousi „zkratku“ a vyvinout si inteligenci pětiletého dítěte, což však rodina odmítá, protože už by to nebyl „jejich“ výtvor. Tento robot pohybuje tělem, rozkládá rukama, tleská, zpívá a podle všeho se i sám učí… ačkoli porozumění mezi ním a lidskými bytostmi často vázne.
ukázka z filmu
Americká robotka je naproti tomu poměrně realistická a svými tělesnými proporcemi a blond parukou evokuje drahou sexuální hračku (kterou nejspíš i skutečně je), nicméně dokáže odrecitovat i definice z oblasti jazykovědy či techniky. Tato robotka se nedokáže sama přemisťovat, je možné ji pouze aranžovat a přenášet či převážet např. na kolečkovém křesle. Co je na ní interaktivní, je odnímatelná hlava. I v tomto případě porozumění často vázne.
ukázka z filmu
Celé řada robotů, které ve filmu vidíme, nefunguje zcela bez chybičky a bez záseků. Jejich zjev a/nebo nemotornost je odlišuje od lidí na první pohled. (Někteří ovšem ani lidské bytosti nemají imitovat.)
V části dokumentu věnované Japonsku jsou zachyceny realisticky, nicméně stále prkenně vyhlížející robotky-průvodkyně, umístěné například v informačních koutcích v obchodním centru. Jiná robotka je používaná jako co nejrealističtější figurantka pro výuku budoucích dentistů.
Japonský (vlevo) a italský (vpravo) robot.
ukázka z filmu
Jak jsme uvedli v úvodu, od vzniku filmu uplynulo PĚT let. Laik nedokáže odhadnout, o kolik lepší robotické „kostry“ a celkově materiály pro vývoj realisticky vypadajících androidů nyní máme, ale zcela nepochybně disponujeme daleko pokročilejšími sadami umělé inteligence, které se vyvíjejí a zdokonalují každým měsícem.
ukázka z filmu
Film se – nepřekvapivě – s jistou úzkostí zamýšlí nad tím, že umělá inteligence bude nakonec tu lidskou výrazně předčit. Jedna z teorií hovoří o tom dát robotům vědomí z toho důvodu, aby si mohli osvojit etické hodnoty, což napomůže tomu, že v budoucnu neuvidí v lidstvu něco jako obtížný hmyz.
A i jinak je třeba opatrnosti, pokud jde o hodnoty. Stroje mohou najít optimalizaci, která je velmi nečekaná a zcela v rozporu s původním záměrem. Požadavek „vyléčit rakovinu“ nemusí být vůbec neškodný, pokud rovněž nezadáme, že zároveň je třeba udržet člověka naživu. „Jednoduchá cesta, jak vyléčit rakovinu, je nemít lidi.“ To jsou slova Stuarta Russella, britského počítačového vědce a profesora informatiky na Kalifornské univerzitě v Berkeley, známého pro své příspěvky k umělé inteligenci, spoluautora učebnice Artificial Intelligence: A Modern Approach.
S. Russell zdůrazňuje: „Jsme teď svědky počátku univerzálnosti AI – všeobecné umělé inteligence. První systém, který představil Google Deep Mind, se naučil hrát videohry úplně od nuly, jako novorozenec, když otevře oči, a netuší, v jakém světě se to ocitl. Neví, že tu jsou věci a že se hýbou, nebo že existuje čas, neví nic. … Ale za pár hodin se naučí řadu věcí, a dosáhne nadlidského výkonu. … Takže pokud se chystá nějaká exploze schopností, tak už možná vidíme začátek.“
Zájemce o film Ahoj, robote odkazujeme na stránky Jednoho světa, kde lze film zhlédnout:
https://jedensvetonline.cz/movies/ahoj-robote
A pokud jde o téma robotů jako společníků v osamělosti, nelze závěrem nezmínit animovaný film Robot a pes z roku 2023, který byl uveden na letošním ročníku Zlín film Festivalu v sekci Za horizontem dětství.
Osaměle žijící pes si objedná robota, aby už nebyl sám… jedná se obdobné východisko, jako u dokumentu Ahoj, robote.
Kreslený film Robot a pes se na první pohled tváří jako pořad pro děti, ale není tomu tak – jeho festivalový labelling uvádí přístupnost až od 12 let. Je to patrně proto, že film obsahuje i některé značně smutné momenty, a také velmi dospěle (ve smyslu vyzrále) působící konec, byť jej lze téměř bez výhrad považovat za happy and.
Každopádně snímek neřeší žádné obavy z robotiky, ovšem film je i tak natolik podnětný, pokud jde o emocionální rovinu, že bez problémů zaujme i (možná zejména) dospělého.
Zdroj: Zlín film festival
Lenka Burešová
- ZPĚT -
