Jak naši pravidelní čtenáři již dávno dobře vědí, knihami týkajícími se médií se na webu Děti a média zabýváme celkem často. Nejinak tomu bude i nyní: tentokrát bychom rádi představili titul Už to vypni! Jak zvládnout digitální svět dětí od české autorky Radky Kůřilové. Knihu vydalo nakladatelství Grada v roce 2025; jde tedy o letošní novinku.
Jde o příručku pro rodiče a pedagogy, která – jak název napovídá – pomáhá pochopit a zvládat digitální svět dětí a dospívajících. Propojuje odborný a praktický pohled: teoretické znalosti z psychologie s reálnými zkušenostmi z praxe. Nejedná se přitom v žádném případě o démonizaci technologií, ale o hledání a nalézání zdravé digitální rovnováhy, porozumění tomu, co je pro děti na on-line prostředí tak přitažlivé, a o nastavení smysluplných hranic.
Mgr. Radka Kůřilová (https://radkakurilova.cz/) je psycholožka se zaměřením na práci s dětmi a dospívajícími, předsedkyně spolku Onfine (https://www.onfine.cz/, dříve Replug me), seniorní lektorka a metodička školních programů. Je garantkou vzdělávání pro děti, vyučující i rodiče – zastřešuje tedy aktivity, které mladé generaci pomáhají vytvářet zdravý vztah k digitálním technologiím i k sobě samým. Téma digitálního wellbeingu rovněž popularizuje na konferencích a v médiích.
Přístup k dětem dle tohoto pojetí vychází z autoritativního stylu rodičovství – rodiče nastavují pevná pravidla, která však vysvětlují a zároveň berou v úvahu pohled samotného dítěte; podporují jeho samostatnost, mají na něj vysoké požadavky, ale současně citlivě vnímají jeho potřeby a prožívání. Nejde tedy o autoritářský přístup, ale ani o permisivní – příliš benevolentní – nebo dokonce nezúčastněný postoj.
Kniha Už to vypni! hned v úvodu poskytuje jednoduché a vlastně velmi logické vysvětlení, proč je pro dnešní děti on-line svět tak zásadní a důležitý, zatímco pro jejich rodiče tomu až v takové míře pravděpodobně není: dnešní rodiče ještě zažili v dětství či v dospívání svět „off-line“, dnešní děti už ne. Jde tedy o významně odlišné chápání reality různých generací – zatímco pro rodiče je on-line prostředí „něčím navíc“, paralelní realitou vůči reálnému off-line světu, jeho doplňkem, dnešní děti se již narodily do digitální doby a jde o přirozenou součást jejich každodenního života.
Autorka „svět obrazovek“ nijak nedémonizuje – naopak opakovaně vyzdvihuje řadu jejich reálných přínosů (zdroj informací, usnadnění sociálních kontaktů, zdroj zábavy atd.) – nicméně rovněž připomíná reálná rizika tzv. závislostního designu široce používaných sociálních sítí a platforem (TikTok, Instagram, YouTube apod.). Udržení pozornosti uživatelů po co nejdelší čas je totiž klíčové pro sběr informací o daném člověku, a čím přesnější data jsou o něm k dispozici, tím snáze na něj lze zacílit reklamu. U takové cílené reklamy je pak daleko větší pravděpodobnost, že dotyčný danou věc skutečně koupí. Autorka zdůrazňuje, jak je důležité o tomto faktu děti srozumitelnou formou poučit.
Jako červená niť se ostatně celou knihou vine přesvědčení o nutnosti otevřené komunikace (mluvit o digitálním světě a mluvit spolu celkově), monitoringu (sledovat, co děti dělají v digitálním světě), hranic (stanovit jasná pravidla) a vzoru chování (jít příkladem). R. Kůřilová nabízí konkrétní tipy, jak pravidla nastavovat, jak s dětmi mluvit, a jak reagovat na nastalé konfliktní situace (např. když dítě odmítá vypnout rozehranou hru nebo když sleduje nevhodný obsah).
Ostatně řada postřehů, které autorka uvádí, jsou prospěšné nejen pro děti, ale i pro dospělé: lze zmínit např. vědomé užívání digitálních technologií. Jde o to, aby dítě či dospělý věděli, proč tu kterou obrazovku zrovna zapínají, a jak ji budou v danou chvíli využívat, aby se tedy nejednalo o neřízené (a nezřízené) brouzdání a sledování „na autopilota“. Stejně tak je dobré trénovat dítě v plánování oblíbených činností off-line, a to, jak pokud jde o jeden den, tak i o celý týden. Řadu technik vyžadujících vlastní zodpovědnost je žádoucí rozvíjet zejména s většími dětmi / dospívajícími; ty menší budou ještě potřebovat více pevně stanovených mantinelů, ale i více podpory. Obecně pak platí, že čím kvalitnější vztah s rodiči, tím menší riziko problematického užívání obrazovek u dětí.
Autorka apeluje na dodržování nastavených hranic – „limity nastavujeme, aby z dětí vyrostli zodpovědní a funkční dospělí“, kteří „se umí chovat k ostatním“. Tyto hranice je však třeba srozumitelně vysvětlovat a promýšlet je. Přednost má pozitivní zarámování před negativním; lépe funguje formulace „až bude něco hotové (např. úkoly), můžeš jít na počítač“ než zákaz („nesmíš“). Také není třeba na dodržování hranic neústupně trvat za specifických situací, jakými jsou nemoc, krize, dlouhá cesta autem, prázdniny apod. Je dobré nastavit taková pravidla, která jsou únosná a funkční pro tu kterou konkrétní rodinu.
Autorka vysvětluje, proč děti nezvládají dodržovat mnoho pravidel: „Sebekontrola je totiž náročná (obzvlášť, když se teprve rozvíjí) a její zdroje jsou omezené. Nikdo se nedokáže hlídat neustále.“ S věkem by se pak měla pravidla postupně rozvolňovat, a to ve prospěch vzájemného respektu. Restrikcemi se dítě nenaučí sebekontrole, seberegulaci, což se projeví ve chvíli, kdy dosáhne věku dospělosti a pravidla se zbortí; tehdy hrozí „utržení se ze řetězu“.
Kniha – pro někoho možná překvapivě až revolučně – uvádí, že pokud jde o to, kolik času by děti měly trávit u obrazovek, není tak významná délka této doby, jako jeho kvalita. Časová doporučení WHO (Světové zdravotnické organizace) z roku 2019 se dnes jeví jako překonaná (pro děti starší 5 let 2 hodiny denně), neboť je žádoucí brát v potaz celou řadu faktorů: věk dítěte, jeho osobnost, a jeho individuální způsob používání obrazovek. Dítě může „obrazovky“ využít k hraní her, ale také k práci do školy, komunikaci s kamarády, hledání inspirace nebo jednoduše k relaxu. A také záleží na způsobu trávení volného času mimo tyto „obrazovky“: jak dítě zvládá své povinnosti, jaké má off-line aktivity, kroužky, sporty, kamarády…
Dle autorky je lepší neposuzovat čas strávený on-line z hlediska jednoho dne, ale spíše z perspektivy jednoho týdne, což více zohlední případné výkyvy v používání digitálních technologií dítětem a eventuální nestandardní situace. Rodič tak může zjistit, že dítě sice strávilo zarážející množství času hraním hry jeden den o víkendu, ale zbývající dny používalo digitální zařízení jen velmi omezeně.
S výše uvedeným souvisí také možnosti rodičovské digitální kontroly. Autorka je přesvědčena, že různé rodičovské zámky a podobné aplikace jsou skvělým doplňujícím nástrojem, avšak rozhodně ne samospasitelným, a neměly by být ani řešením primárním; děti jsou obecně velmi vynalézavé a pokud opravdu chtějí, najdou si způsoby, jak se k zablokovanému obsahu dostat, nehledě na to, že technologická opatření mohou selhat. Nejdůležitější je tedy opět komunikace, vysvětlování rizik a důvodů, proč by prostě některé typy obsahů měly zůstat dětským očím skryty. A v případě, že dítě nějaký nevhodný a rozrušující obsah zhlédne a poté potřebuje podporu, mělo by mít možnost se rodiči beztrestně svěřit a požádat o pomoc / radu.
Autorka zdůrazňuje, že dítě by mělo o rodičovské kontrole vědět; rozhodně by se neměla dít za jeho zády, neboť by se jednalo o obrovské narušení důvěry.
Čtvrtá kapitola knihy je pak věnována přímo rodičům. Je nazvaná „Jak si užívání technologií nastavit u sebe“ a odkazuje na skutečnost, že „děti se odmalička učí nápodobou“. To může být ve výsledku zcela zásadní. Opět zazní, že „když děti problematicky užívají digitální technologie, pravděpodobněji obrazovky problematicky užívají i rodiče“. Jednoduše záleží i na tom, jaká je v dané rodině digitálním technologiím přisuzována hodnota. Takové věci dítě rychle odkouká.
Tato kapitola rovněž rodiče varuje před „sharentingem“, přílišným sdílením svého rodičovství na sociálních sítích (z anglického „share“ – sdílet, a „parenting“ – rodičovství). Tato forma sebeprezentace až sebepropagace může přinášet řadu žádoucích benefitů (propojení s ostatními, získání sociální podpory), ale i nemalých rizik (aneb co internet jednou schvátí, už nikdy nenavrátí – nahrané fotografie a informace již nikdy nejde s jistotu „nechat zmizet“, a dítěti je od mala vytvářena digitální stopa).
Je ovšem radno zdůraznit, že kniha nikoho nesoudí. Je zde výslovně uvedeno, že „existuje mnoho důvodů, proč rodiče volí nebo musejí volit nejjednodušší cestu, jak zaměstnat dítě (u televize či jiné obrazovky)“. Řada životních situací může být natolik zatěžkávajících, že pro jinou cestu v danou dobu jednoduše není prostor (energie, finance, čas). „Možnost omezit čas strávený u obrazovky [je] privilegium.“
V případě, že je to ovšem možné, autorka vyzdvihuje důležitost tzv. mindfulness techniky (všímavosti) – jedná se vlastně o sebereflexi, kdy si všímáme, co a proč děláme, a co u toho prožíváme (emočně i tělesně). Jak již zaznělo výše, žádoucím je přejít z „autopilota“ na vědomé užívání digitálních technologií (už žádné bezmyšlenkovité scrollování) a předat tento vzorec i dítěti.
A co je také důležité, a co platí tak nějak obecně, pro on-line i off-line svět: počítejme s tím, že čas od času selžeme. Buďme na sebe laskaví a zkusme to znovu.
Kniha Už to vypni! poskytuje srozumitelnou a přístupnou formou celou spoustu příkladů, modelových situací a návrhů, jak postupovat, když se rozhodneme vtisknout svým digitálním životům větší řád, a tento řád předat svým dětem tak, aby si jej zvnitřnily a rozuměly mu.
Lenka Burešová
- ZPĚT -
