Pro naše čtenáře není žádnou novinkou, že čas od času přinášíme na webu Děti a média tipy na zajímavé filmy a knihy, a nejinak tomu bude i nyní; tentokrát jsme se rozhodli náhodně zvolit dva knižní tituly ze zdejšího seznamu tematických knih Doporučená literatura.
Volba padla na publikace dvou různých nakladatelství. Shodou okolností se jedná v obou případech o knihy amerických autorů, vydané česky v roce 2019, mající v názvu zvíře – v jednom případě koně, ve druhém hrocha. Zejména v prvním případě platí, že kniha svým obsahem nijak nezastarala; ve druhém se to až tak beze zbytku tvrdit nedá, avšak i tak zde čtenář může nalézt zajímavé informace.
Zejména první uvedená kniha pak přináší důležité poselství, že pouhým selským rozumem se často daleko nedostaneme.
Tři vědci v oboru psychologie Thomas E. Heinzen, Scott O. Lilienfeld a Susan A. Nolanová sestavili útlou, avšak informacemi nabitou knihu Kůň, který uměl počítat (The Horse That Won't Go Away), kterou v češtině vydalo nakladatelství Portál v roce 2019 (1. originální vydání je z roku 2013). Kniha nese podtitul Proč je důležité myslet kriticky, a také na tuto otázku na dvou zajímavých příkladech odpovídá.
V prvním příkladu z počátku 20. století se jednalo o údajně vysoce inteligentního koně jménem Chytrý Hans (Kluger Hans), který se naučil řešit – nejen – složité matematické příklady. Výjimečnosti koně uvěřila jak řada odborníků z řad chovatelů, tak následně i slovutných profesorů. Všichni se nicméně mýlili.
Nutno podotknout, že se nejednalo o podvod v pravém slova smyslu, protože majitel koně byl o schopnostech svého zvířete skálopevně přesvědčen. Wilhelm von Osten byl vysloužilý učitel matematiky, svým okolím považovaný za podivína a výstředníka. Bydlel v bytovém domě v Berlíně a svého podivuhodného koně choval na dvorku. Za jeho předvádění si svého času mohl účtovat opravdu velké peníze, ale nikdy tak neučinil; chtěl pouze dokázat, že zvířata mohou myslet jako lidé a přispět tak vědě.
Jak se stalo, že se nechali oklamat prostí diváci, zkušení chovatelé, vysocí armádní důstojníci i řada vědců? Věřili tomu, co viděli. Kůň své odpovědi vyklepával kopytem, málokdy se mýlil, a celé to vypadalo velmi přesvědčivě. V Chytrého Hanse nakonec uvěřil i zprvu skeptický profesor Carl Georg Schillings, slavný zoolog a cestovatel. Jev tedy potvrdili odborníci, a následně jej ještě zpopularizovala média, která se tématu chopila velmi nekriticky, a ještě více jej zkreslila – a pak již bylo obtížné takto stvořenou senzaci zase rozbořit.
Wilhelm von Osten a Chytrý Hans
(zdroj: Wikipedie)
Učinil tak až německý psycholog Oskar Pfungst, který pro Chytrého Hanse vytvořil jakési „laboratorní podmínky“ (např. postavil zástěnu, aby koně nemohl nikdo rozptylovat). Poté provedl celou sérii experimentů. Kniha hovoří o testech, které byly prováděny „s vědomostí“ a „bez vědomosti“ správného řešení. V prvním případě bylo koni ukázáno číslo na kartě tak, aby tazatel na dané číslo (tj. správnou odpověď) viděl. V druhém případě číslo viděl jen kůň, tazatel ne. V prvním případě měl Chytrý Hans téměř 100% úspěšnost. Ovšem ve druhém případě byla jeho úspěšnost jen 8 %.
Řešení záhady spočívalo v tom, že tazatel napjatě sledoval kopyto koně, přičemž se nevědomky naklonil dopředu. Kůň kopytem vyklepával odpověď. Když došel ke správnému, tazatelem očekávanému počtu klepnutí, tazatel se narovnal – a kůň tak poznal, že má skončit. Tento náklon dělali nevědomky všichni tazatelé, proto bylo jedno, kdo otázku položil, zda majitel koně nebo někdo z vědecké komise. Pokud však tazatel správnou odpověď neznal, neposkytl Chytrému Hansovi správný signál, že má skončit, a ten klepal kopytem dál. Byl to tedy pečlivě provedený vědecký experiment, který od základu změnil náhled na celý případ.
Von Osten ovšem toto zjištění nedokázal přijmout a do konce života zůstal v přesvědčení, že jeho kůň skutečně dokáže myslet jako člověk. Naopak vědec C. G. Schillings po předložených důkazech uznal svůj omyl a vrátil se ke svému původnímu vědeckému skepticismu.
Kniha v souvislosti s výše uvedeným vysvětluje pojmy jako kognitivní disonance (duševní napětí způsobené vzájemně se vylučujícími přesvědčeními, jde o rozpor mezi vírou v něco a skutečným stavem věci) nebo konfirmační zkreslení (sklon vnímat pouze ty důkazy, které potvrzují to, v co už věříme) apod.
Druhý příběh, který kniha Kůň, který uměl počítat přináší, je popsán v kapitole Chytré ruce: Příběh o facilitované komunikaci. Tentokrát se nejedná o událost nijak dávnou, takže se nemůžeme příliš utěšovat myšlenkou, že „dnes by se něco takového stát nemohlo“.
Termínem facilitovaná komunikace (facillitated communication) se označuje technika, která má usnadnit komunikaci osobám, které mají poruchu autistického spektra – a zejména usnadnit komunikaci mezi autistickými dětmi a jejich rodiči. Tu umožňuje přítomnost školené osoby – asistenta. Jak je v knize uvedeno, „nemluvící osobě s autismem je dána k dispozici počítačová klávesnice nebo písmenková tabulka“ zatímco dospělý asistent jí jemně vede ruku nad písmeny. „Asistent se na psaní nijak nepodílí, slouží pouze jako opora.“ Podle zastánců této techniky se údajně často ukáže, že osoba zdánlivě silně retardovaná je ve skutečnosti inteligentní, pouze uvězněná v nemohoucím těle.
Technika, kterou vyvinula v Austrálii v 70. letech 20. století zdravotní sestra Rosemary Crossley, se postupně rozšířila do USA a dále prakticky do celého světa. V současné době však zájem o ni – mimo USA – již naštěstí ustoupil. Nejedná se totiž o seriózní, účinnou metodu, která by byla vědecky validní.
Nyní se má za prokázané, že při použití dané techniky s okolím ve skutečnosti nekomunikuje pacient, nýbrž asistent. A to opět zcela nevědomě.
Zřejmě i v tomto případě platí, že se nejedná o záměrný podvod. Asistent se na nevědomé úrovni řídí domnělými potřebami pacienta, situací, přáním rodičů, vlastními domněnkami apod. Co je opravdu děsivé, je skutečnost, že na základě použití této (nefunkční!) techniky byla řada osob – rodičů nebo vychovatelů – obviněna ze sexuálního zneužívání svých dětí / svěřenců.
Důvody, proč podvědomí asistentů mohlo vyprodukovat taková hrozná obvinění, se kniha rovněž dotýká. Zajímavá je myšlenka, že příčinou mohlo být mj. hluboce zakořeněné vnímání autismu jako vývojové poruchy, jejímž spouštěčem bývá bezprostřední okolí, nejčastěji chladná, odtažitá, nemilující matka, a tedy podezření, že se vlastně jedná o selhání v rámci nejužší rodiny. Tato teorie je dnes již přesvědčivě vyvrácena, naopak se má za to, že zde hrají zásadní roli vrozené predispozice. Mimo lékařské kruhy však může stále přetrvávat pojetí autismu jako něčeho, za co mohou výrazně neuspokojivé rodinné poměry v dětství.
Prokázat naprostou nefunkčnost facilitované komunikace pomohl vědecký experiment, svou podstatou podobný tomu, jenž byl podniknut s Chytrým Hansem. Klíčové bylo, aby asistent neznal povahu kladených otázek, aby zůstal izolován „bez vědomosti“ o tom, na co je autistický pacient tázán. V takovém případě autista náhle nebyl schopen smysluplné komunikace. Rovněž se prokázalo, že řada pacientů své odpovědi vytvářela bez toho, aniž by se vůbec podívala na klávesnici (a to ani za začátku psaní), což je prakticky nemožné i pro zkušené profesionály. Dalším varovným – a ignorovaným – signálem bylo, že nemocní se za pomocí facilitované komunikace náhle dokázali vyjadřovat květnatým jazykem a bohatými básnickými obraty, které naprosto nekorespondovaly s jejich dosavadními životními zkušenostmi a prostředím, v němž se pohybovali.
Popsaná metoda může mít podle všeho smysl v případech fyzického postižení (slepota, hluchota, roztroušená skleróza, amyotrofická laterální skleróza apod.), kdy jsou psychika a intelekt zcela neporušeny a pacientovi brání v komunikaci skutečně jen fyzický hendikep. Ovšem nejvíce byla propagována právě v souvislosti s autistickými pacienty, kdy je prokazatelně neúčinná.
Kniha Kůň, který uměl počítat obsahuje slovníček odborných pojmů a také poznámkový aparát.
Autorem antologie městských legend (anglicky „urban legends“ či „urban myths“) Hroši žerou trpaslíky! (Hippo Eats Dwarf: A Field Guide to Hoaxes and Other B.S.) je Alex Boese. Knihu v češtině vydalo nakladatelství CPres (patřící pod společnost Albatros Media) v roce 2019 (1. originální vydání je ovšem již z roku 2006). Kniha nese podtitul Praktický průvodce světem hoaxů, fake news a dalších bulšitů, což zcela vystihuje její zaměření.
Jistou slabinou je v tomto případě rok vydání originálu, tudíž s nějakou velkou aktuálností nelze počítat. Nicméně hned v úvodu se objevuje „pravidlo reality“ číslo jedna, které svým vyzněním vhodně navazuje na knihu předchozí, a sice, že pokud něco nějak vypadá, ještě to neznamená, že to tak doopravdy je. Falšování reality je běžné – dnes, stejně jako v roce 2006.
Např. modelky ve skutečnosti nevypadají tak dokonale, jak je prezentováno; seznamování přes internet má svá specifika i rizika, a o určitých tělesných partiích se opravdu hodně lže; evergreenem jsou stále různá (mnohdy bizarní) tvrzení o jídle… (příkladem za všechny budiž tvrzení, že ve Francii nabývají na oblibě sýry z jemného krysího mléka – dle knihy se objevila i „webová stránka 'Federace výrobců hlodavčích sýrů', která [tvrdila], že reprezentuje francouzský kryso-sýrový průmysl“, jednalo se ovšem – nepřekvapivě – o hoax). Žádná z těchto informací není nijak nová a převratná, přesto stojí za to si je neustále opakovat.
Kapitola o zfalšovaných fotografiích v době překotně se rozvíjející umělé inteligence a jejích nástrojů pro vytváření obrázků a videí je už opravdu spíše vhledem do historie než pojednáním o aktuálních problémech, avšak ani tak nepostrádá na jisté zajímavosti.
Další pravidlo reality zní rovněž povědomě: „Že jste si to přečetli na internetu, ještě neznamená, že je to pravda“, což rozhodně nijak nezastaralo. Kniha uvádí, že obecně se dá věřit informacím z akreditovaných zpravodajských zdrojů, a že „jakkoli skýtá internet domov nepředstavitelnému množství dezinformací, dobrá zpráva je, že se zároveň stal domovem obrovského množství informací zcela přesných“ (s. 109). A dále: „Ve skutečnosti představuje nejlepší nástroj na odhalování dezinformací, jaký kdo kdy vytvořil.“ Nabádání k „pečlivé kontrole dat“, než něco vypustíme dál do oběhu, rovněž platí i nadále (a týká se to i řetězových e-mailů).
Jedna z kapitol („Zábava“) pak připomíná, že „na reality show není nic reálného“ (s. 181). Realita je často „nehezká a mdlá“, a proto je třeba jí aspoň někdy trochu pomoct, a např. některé scény pro větší dramatičnost prostě zinscenovat. Jiná kapitola a jiné pravidlo připomíná, že „technologie dokáže zakrýt i tu nejkřiklavější absenci talentu“ (s. 193). A vždy patrně zůstane aktuální pravidlo reality „říkejte nějakou lež dost dlouho a možná jí někteří lidé začnou věřit“ (s. 236).
Po každé tematické kapitole následuje pasáž nazvaná „Prověrka reality“ složená z několika otázek, na něž se má čtenář pokusit správně odpovědět. Správné odpovědi spolu s vysvětlením následují.
Závěrem pak kniha obsahuje slovníček pojmů, většinou anglických, které označují nějaký jev, na nějž by si čtenář měl dát pozor, např.: „CSI efekt“ – víra, že všechny kriminální případy se řeší pomocí vyspělé forenzní vědy, stejně jako je tomu v řadě i u nás populárních amerických krimiseriálů; „friend of a friend“ – doslova „kamarád kamaráda“, tj. jedna paní povídala, zdroj informace je v daném případě zcela nejasný; zkratka „RL“ – real life, tj. reálný život (oproti tomu on-line) atd.
A proč že hroši žerou trpaslíky? Mělo se tak stát nešťastnou náhodou v cirkusu, kdy trpaslíka po nepovedeném saltu omylem pozřel zívající hroch, k velkému pobavení obecenstva, které se domnívalo, že se jedná o sehranou scénku. Je to očividný nesmysl (možná původně zamýšlený jako žert), ale otiskly ho ve své době i renomované noviny, a od té doby se periodicky vynořuje na internetu znovu a znovu.
Jako mnohé jiné lži.
Lenka Burešová
