Není žádnou novinkou, že čtenářům webu Děti a média přinášíme čas od času informace o zajímavých filmařských počinech mapujících svět nových médií. Nejinak tomu bude i nyní, kdy se opět vrátíme k nabídce filmového festivalu Jeden svět. Francouzský dokument Digitální ostrov (Knit's Island) nejenže byl v rámci tohoto festivalu uveden v české premiéře, ale stále je divákům k dispozici na portálu Online Jeden svět.
Film je uveden následujícími slovy: „Ve snaze poznat za virtuálními avatary hráčskou komunitu dobrovolně uzavřenou ve fiktivním postapokalyptickém prostředí dokumentaristé demaskují fantazie, strachy a sny současné společnosti.“
Mně videohry nepřipadají nějak moc škodlivé.
Ale nebezpečí vidím v tom, že pocit, že je něco zajímavé, už budete zažívat
jen ve virtuálních realitách.“
(trailer, jeden z hráčů)
Tři tvůrci dokumentu – Ekiem Barbier, Guilhem Causse a Quentin L'Helgouac'h – pronikli do otevřeného herního světa DayZ, akční postapokalyptické videohry od českého studia Bohemia Interactive Studio. Hra patří žánrově mezi survival horory (střílečka z pohledu třetí osoby), a má PEGI rating 18 (systém PEGI neboli Pan European Game Information informuje spotřebitele o obsahu počítačových her a jejich vhodnosti pro jednotlivé věkové kategorie hráčů). Tento vysoký labelling hru jednoznačně vylučuje z okruhu zábavy, která by byla vhodná pro děti, avšak my se chceme zabývat především samotným dokumentem, a také se zamyslet nad tím, co hra asi tak (ne)přináší za „benefity“ svým (dospělým) hráčům.
Dokument začíná následujícím shrnutím: „Kdesi na internetu je ostrov o rozloze 250 km², kde komunita lidí svádí fiktivní boj o přežití. Někteří tomu věnují tisíce hodin. My jsme tam strávili 963 hodin.“
Z otevřených internetových zdrojů je možné zjistit, že hra DayZ je situována do fiktivní postsovětské republiky Černorusko (anglicky Chernarus), kde byli obyvatelé infikováni neznámým virem a stali se z nich zombie s minimální inteligencí. Každý hráč si musí zajistit prostředky pro přežití – dostatek potravy a tekutin, stejně tak jako zbraní, oděvů, léků apod. Herní postava může zemřít velmi snadno, a v tom případě hráč začíná opět od nuly.
Kromě zombíků představují ohrožení i ostatní hráči. Ty lze zařadit do škatulek dle nejobvyklejšího schématu „hrdinové vs. banditi“ podle toho, jakou strategii hry si zvolili. Strategie banditismu spočívá v zabíjení ostatních hráčů, ať už pro potěchu či ze strachu o svoji postavu; strategie hrdiny naopak velí druhému poskytnout nezištnou pomoc. Jak ve filmu zazní: „Někoho baví být zlý, někoho baví být milý farmář a snažit se přežít. Nebo jsou samotáři.“
Tvůrci dokumentu se tedy rozhodli vytvořit si své postavy a ponořit se do herního světa s cílem kontaktovat zdejší komunitu i jednotlivce, a dozvědět se něco více jak o zdejších strategiích a hráčských životech, tak zejména o motivacích reálných lidí skrytých za herními postavami.
trailer
V dokumentu lze skutečně vysledovat dva modelové případy padouchů i hrdinů – jednak násilnou skupinu „Temní jako půlnoc“, která vyznává chaos a destrukci, jednak postavy jako je „Reverend“, které se snaží pomáhat (i duchovně). Lze tu např. narazit na postavy manželů (sochařka a vědec), kteří hru hrají již řadu let, ale svoje dítě doma před herním světem důsledně chrání; jsou zde i tací, kteří se snaží starat o půdu a zvířata (farmáři), ale i solitéři (postava zvaná „Poutník“).
trailer
Neodehrávají se zde pouze boje o přežití; zajímavá je např. dobrodružná výprava, kdy se jedna z komunit vydá otestovat herní realitu putováním za „okraj mapy“ – jde o jakousi pustinu, kde se „realita“ třepí, řetězí se chyby v herním systému a z výpravy za dobrodružstvím se stává ploužení se odnikud nikam. Některé z postav nakonec páchají sebevraždu, tj. hráči se patrně tímto způsobem snaží začít se svou postavou úplně znovu a „vrátit se tak na mapu“.
A ano, kolikrát není zřejmé, zda hráči – když hovoří s filmaři – mají na mysli realitu herní, nebo tu skutečnou, reálný fyzický svět, ve kterém sedí u počítače. Jak říká jedna z postav: „Tenhle svět ti někdy může připadat podstatnější než ten skutečnej. Proto tu všichni jsme, proto nás to sem táhne.“
Nedá se podle všeho příliš spoléhat na to, že hráči budou svou postavu koncipovat jako nějaký svůj reálný otisk. David, jeden z hráčů, uvedl výstižně: „Tohle je spíš únik ze skutečného světa. Takže většina lidí se spíš bude vyhýbat tomu, co dělají ve skutečnosti.“
Nicméně se lze přesto domnívat, že herní postavy přece jen nějaký otisk hráče nesou – např. postava „Reverenda“ má v reálném životě ráda westerny a americký „divoký západ“, jeho herní figura tak oblečením odpovídá tomuto prostředí (klobouk, šátek, uniforma vojenské jednotky z této doby).
Není také bez zajímavosti, že hra má celkem působivě ztvárněnou krajinu – pohyb trávy ve větru, šumění stromů… Někteří z hráčů si to evidentně užívají. Samozřejmě, že se vtírá myšlenka, zda by stromy a trávu přeci jenom nebylo lepší hledat v opravdové přírodě.
Film je podnětný a přímo vybízí k řadě úvah – třeba nakolik jsou dlouhodobí hráči chyceni v pasti závislosti na náhražkovém světě. Snaha hledat uplatnění, mezilidské vztahy a příslušnost ke komunitě ve virtuálním světě může být projevem nedostatečného uspokojení těchto potřeb v reálném životě. Je otázkou, zda by hráči, kteří nacházejí radost a vlastní cenu jen v digitální iluzi, neměli vyhledat odbornou pomoc. Je tu totiž vážné riziko, že svůj život promarní „hrou“.
Samozřejmě je na svobodné úvaze každého z nás, jak se svým životem naloží, ale pokud konkrétní jednotlivci začínají ztrácet vztah s realitou a soustavně utíkají do virtuálního světa, je nutno uvažovat o tom, zda již nepotřebují podat naši pomocnou ruku.
Zájemce o film odkazujeme na stránky Online Jeden svět: https://jedensvetonline.cz/movies/virtualni-ostrov
Lenka Burešová
