Co vše jsou lehkomyslní rodiče schopni udělat svým dětem? Ne, teď nemáme na mysli úraz z nedbalosti nebo dokonce týrání. Jde o něco mnohem subtilnějšího. O prosté zveřejňování fotografií na sociálních sítích nebo zájmových webech… Ovšem na těchto fotografiích se dítě nachází nějakým způsobem kompromitované. Fotografie s takovýmto obsahem je pak až příliš snadno zneužitelná. A navíc, „co internet schvátí, již nikdy nenavrátí“.
Je smutnou skutečností, že rodiče leckdy bez přemýšlení publikují na internetu i velmi choulostivé fotky, na nichž jejich děti např. trpí po operaci, vyměšují, jsou nahé ve dvojznačných pózách či dokonce jsou do takovýchto póz vysloveně aranžovány, patrně „pro legraci“. Rodič přitom zjevně nemá pocit, že by se dopouštěl něčeho nepatřičného. V některých případech u něj může převážit pocit, že některé činnosti a stavy prostě patří k životu. To jistě ano, ale skutečně patří jejich obrazové zachycení na internet? Líbilo by se dospělým, kdyby někdo zveřejnil fotografie, na nichž by takto vystupovali oni sami? Patrně ne.
Nejspíše by se jim nelíbilo ani to, kdyby byly takové fotografie ukazovány širokému příbuzenstvu a všem známým a známým jejich známých… Jenže internet je horší. Protože na internetu takové obrázky uvidí nejen užší či širší rodina či blízcí přátelé a známí, ale všichni (pokud tedy nebude přístup k materiálům omezen). Kdokoliv bude chtít, uvidí holčičku umazanou od vlastních výkalů či oblečenou do vyzývavého oblečku (či dokonce nahou) a naaranžovanou do neméně vyzývavé pozice dospělé modelky. Je to přece legrace!
A nemusí se jednat pouze o fotografie výše uvedeného typu, které mohou být potenciálně problematické. Může jít i o zveřejnění důvěrných údajů, které umožní dítě – potažmo celou domácnost – bez větších problémů identifikovat. A následně pak zjistit detaily o chodu rodiny, majetkové poměry, přítomnost/nepřítomnost v místě bydliště v určitém čase… (přičemž netřeba hned myslet na sexuální zneužití dítěte, stačí, když se v těchto lehkovážně zveřejněných údajích zorientují „obyčejní“ zloději).
Tento odlehčený úvod se týká poměrně vážného tématu. Tématu, na který se upozorňuje již roky. V poslední době tak činí i tištěná média.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání na tuto problematiku upozornila již v roce 2014, a to v článku Nutnost mediální osvěty se týká i rodičů, viz tento odkaz:
/art/2078/nutnost-medialni-osvety-se-tyka-i-rodicu.htm?page_idx=45
Na jeho aktuálnosti se nic nezměnilo.
Nyní bychom chtěli reagovat na článek Scarlett Wilkové Podívejte, moje dítě (aneb Ukázat své dítě co nejvíce lidem, to je to, oč tu běží), zveřejněný v Magazínu dnes + TV (týdenní příloze denního tisku MF Dnes), č. 8 (vydání ze dne 25. 2. 2016).
V mnoha ohledech nelze než s článkem souhlasit a doufat, že vzhledem ke svému umístění v široce čtené příloze velkého deníku osloví co možná nejširší okruh čtenářů. Polemizovat bychom chtěli pouze s jeho zakončením, ke kterému se postupně dostaneme.
V úvodu článku autorka představuje konkrétní situaci, jejíž aktérkou se sama stala: „Vím, jak se paní Veronika jmenuje celým jménem i do které venkovské školy v malé obci její Rozárka chodí. Protože na internetu je její Rozárka vyfocena se svým pololetním vysvědčením. Má na něm samé jedničky, své jméno, datum narození a název školy. (…) A protože paní Veronika na stránkách, kde se sdružují matky, nejen zveřejňuje fotky svých dětí, ale také tam prodává jejich obnošené oblečení, vím, kde bydlí. (…) Takže já, úplně cizí ženská, vím o rodině paní Veroniky opravdu hodně. Po telefonátu i to, kdy bývají a nebývají doma. (…)“
Na webových stránkách Bezpečně online (http://www.bezpecne-online.cz/), propojených s Národním centrem bezpečnějšího internetu (NCBI, http://www.ncbi.cz/), jsou přitom zveřejněna bezpečnostní pravidla, která by (nejen) děti měly dodržovat. Zdůrazněn je bezpečný odstup a nutnost neprozrazovat příliš. Tabu jsou např. adresa či telefonní číslo. V realitě totiž nemusí být každý tím, za koho se vydává, a nelze si být nikdy jist, kdo se schovává za nevinnou přezdívkou (nickem). Tato pravidla se týkají primárně chatu, ale lze je vztáhnout na celou internetovou komunikaci. Základem je zůstat nedůvěřivý.
Čímž se opět vracíme k oněm nešťastným fotografiím. Určitě je dobré se před vyvěšením čehokoli na internet zamyslet, jaké důsledky to může mít. Tím spíš, jedná-li se o moje dítě.
Jsou ovšem případy, kdy zveřejňování fotografií dostává ještě trochu jiný charakter. Článek v Magazínu dnes dále zmiňuje fenomén „hvězd českého internetu pro teenagery“. Jde o případy, kdy je průběh života dítěte podrobně mapován na internetu buď jeho rodičem či dítětem samotným (pod kontrolou dospělého).
Jinou verzí výše uvedeného jsou pak dětské internetové celebrity fungující na principu supermodelek. Výrobci oblečení v takovém případě sami zasílají vytipovaným „dětským modelkám“, tj. dětem „vystavujícím se“ na internetu, svoje produkty zdarma, neboť si tak zajistí propagaci své značky mezi cílovým publikem. Rodiče takových dětí jsou také spokojeni, neboť nemusí svoje dítě šatit, ale oblékají je z těchto „sponzorských darů“.
K tomu dodáváme, že v takových případech opět záleží na soudnosti rodičů či dětských aktérů, jaké fotografie k zveřejnění zvolí. Mohou být jednoduše nehezké, kýčovité či dokonce hrubě vulgární nebo naopak sympatickým způsobem zachytit „příběh dítěte“.
Ponechme teď stranou, je-li takováto soustavná prezentace dítěte vhodná či nikoliv. Lenka Eckertová, o níž jsme zde již mnohokrát referovali, autorka knížek Hustej internet a Bezpečnost dětí na internetu, ostatně ve zmíněném článku uvádí, že dřív jí připadalo nevhodné celé toto sdílení fotek on-line, že však jde o nastoupený trend, který prostě trvá. Ji samotnou proto dnes již alarmují pouze fotografie určitého typu. Uvádí: „Lze vidět fotky zesměšňující a nechutné. Fotky nahých dětí ve vyzývavých pózách. Osoby, které je zveřejňují, by si měly zjistit víc o šíření dětské pornografie.“
Nekritizujeme tedy zveřejňování fotografií jako takové. Naší snahou je opětně poukázat na skutečnost, že některé fotografie prostě na internet nepatří. A to ani tehdy, pokud bude daná fotografie komentována oslavnými přitakáními ostatních uživatelů.
S. Wilková svůj článek zakončila slovy: „Budiž předcházející věty [o „dětských modelkách“, kterým výrobci sami posílají oblečení, jelikož tím dosáhnou lepší propagace] inspirací, jak rozjet pěkně z klídku domova nový byznys a vysmát se všem těm škarohlídům, kteří na zveřejňování fotek rozkošných dětí hledají jen něco špatného“.
Právě v těchto větách ovšem může být kámen úrazu, jak jsme již zmiňovali. Je možné, ba pravděpodobné, že jsou míněny ironicky, avšak navzdory tomu, že předchozí text dostatečně zdůrazňuje úskalí podobného jednání, mohou snad přece jen v některých čtenářích vzbudit zdání souhlasu, neboť slova na závěr varovné vyznění článku poněkud bagatelizují. Přinejmenším hrozí, že někteří ze čtenářů si z celého článku odnesou jiný dojem, než jaký byl zřejmě záměrem.
Zajisté není naším cílem zrazovat rodiče od sdílení jakýchkoliv obrázků svých dětí. Jsme však přesvědčeni, že je třeba pečlivě zvážit obsah takových snímků a také důsledky, které z jejich zveřejnění vyplynou, a to nejen důsledky bezprostřední, ale i důsledky, které se projeví za pár let, třeba až bude z vašeho batolete zranitelný pubescent.
L. Eckertová v článku doslova uvádí: „Některé maminky mají občas zatmění a zveřejňují fotky, které by opravdu neměly být veřejně přístupné. Zřejmě podléhají ošidnému pocitu, že je svěřují jen přístroji, ale zapomínají si představit, že za obrazovkou jsou lidé, že snímky ukazují vlastně celému světu. Je to vůči dětem přinejmenším neetické. Co když té holčičce, která je na internetu nahá ve vaně, jednou bude vadit, že ji takhle lidé vidí? Co když si z ní kvůli tomu jednou spolužáci budou dělat legraci?“
Možná by neškodilo při zveřejňování fotek, na nichž jsou (nejen) děti, použít slavné Zlaté pravidlo „co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim“ (Bible, Tob 4,15).
Což platí univerzálně.
Lenka Burešová
