Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v rámci svých zákonných povinností každoročně zjišťuje, zda provozovatelé vysílání v předcházejícím roce přispěli ke zvyšování mediální gramotnosti svých diváků. Zjištěné informace pak Rada zveřejňuje ve své výroční zprávě.
V závěru roku 2015 oslovila Rada 252 provozovatelů televizního a rozhlasového vysílání a poskytovatelů audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání s dotazem, zda v roce 2015 přijali nějaká opatření na podporu mediální gramotnosti, a pokud ano, jaká opatření to byla. Bohužel polovina z těch, kteří na výzvu Rady reagovali, odpověděla, že žádná opatření na podporu mediální gramotnosti nepřijala. Z odpovědí mnohých dalších je navíc možné usuzovat, že mají jen velmi povrchní představu o tom, co spadá do obsahu pojmu opatření na podporu mediální gramotnosti. Jelikož samotní provozovatelé častou tápou v otázce toho, co je to mediální gramotnost, nelze očekávat, že by sami výrazněji mohli přispět k jejímu zvyšování.
Pouze minimum oslovených uvedlo, že nabídli pořady či cykly pořadů, které by byly primárně zaměřeny na podporu mediální gramotnosti, nicméně přibližně čtvrtina provozovatelů poukázala na zařazování témat souvisejících s mediální gramotností do zpravodajských, publicistických či jiných pořadů.
Ještě o něco vyšší počet provozovatelů či poskytovatelů, než jaký ve své odpovědi zmínil obsahovou stránku pořadů, uvedl jakožto opatření na podporu mediální gramotnosti nějakou formu komunikace s recipienty či zákazníky, případně další služby nebo aktivity, které jsou součástí vztahů s veřejností a image nositele služeb. Značná suma odpovědí informovala o provozování webových stránek (a je možné předpokládat, že podíl je reálně ještě vyšší, protože web bývá považován za samozřejmost, kterou není třeba zvlášť zmiňovat). Často byla též zmiňována prezentace na sociálních sítích (zejména na Facebooku ale i jiných), které v tomto případě slouží nikoliv jako sociální sítě v přímém slova smyslu, ale jako komunikační a marketingové médium využívající platformu sociální sítě. V menší míře pak provozovatelé uváděli kontakt s recipienty přímo ve vysílání (např. telefonické živé vstupy a soutěže, zasílání názorů, hlasování v anketách či hitparádách apod.). Popsané komunikační aktivity v naprosté většině případů nelze považovat za opatření mající primárně za cíl podporu mediální gramotnosti. Nutno říci, že jejich vliv na zlepšování mediální gramotnosti není na rozdíl od výše popsaného zařazování témat s mediální tématikou často ani jakýmsi „vedlejším účinkem“. Je totiž čistě na uvážení recipientů, zda uvedené komunikační prostředky využijí ke zlepšování své mediální gramotnosti (zejména prostřednictvím dotazů týkajících se mediální problematiky), přičemž z iniciativy provozovatele či poskytovatele mohou plnit roli prostředku přispívajícího ke zlepšování mediální gramotnosti prakticky pouze dvěma způsoby, a to buď nepřímo v podobě technické podpory užívání elektronických zařízení (týká se především provozovatelů převzatého vysílání) či přímo mediálně výchovnými kampaněmi na internetových stránkách (např. Seznam.cz, a.s.).
Pouze minimum odpovědí pak zmínilo nějaký způsob zapojení veřejnosti do obsahové stránky pořadů. Pomineme-li výše uvedený pouhý interaktivní kontakt s recipienty, jedná se vyloženě o jednotlivé případy. Tři odpovědi pak obsahovaly informaci o zapojení zejména žákovských či dětských štábů do samotné kreativní přípravy a tvorby obsahu, jeden pak spolupráci s dětskou televizí. V řádu jednotek procent pak odpovědi informovaly o příležitostném zpřístupňování zázemí služby veřejnosti (dny otevřených dveří, exkurze), v několika případech doplněném besedami či workshopy. Právě u pořádání workshopů (i nezávisle na zpřístupňování zázemí služby), přednášek, školení či programů mediální výchovy dětí pak byl zaznamenán oproti předchozímu roku poměrně znatelný nárůst (ač se stále jedná pouze o jednotky případů).
Z odpovědí jednotlivých provozovatelů či poskytovatelů na žádost o informace z oblasti péče o mediální gramotnost se obsažností tradičně vymykají zejména ty od České televize a Českého rozhlasu. Český rozhlas však v letošním roce zprávu nezaslal.
Česká televize ve své odpovědi uvedla, že ačkoliv nemá stanoveny žádné zákonné povinnosti v oblasti přijímání opatření na podporu mediální gramotnosti, považuje zvyšování mediální gramotnosti za součást veřejné služby, která jí byla svěřena zákonem č. 483/1991 Sb., o České televizi. Valnou část poskytnuté odpovědi tvoří výčet odvysílaných zpravodajských příspěvků a jednotlivých pořadů s mediálně vzdělávacím potenciálem, jejichž tematická škála je poměrně široká. Z výčtu je zřejmé, že se Česká televize věnuje tématům souvisejícím s mediální problematikou průběžně po celý rok prostřednictvím různých programových formátů od celých pořadů, přes témata zpracovávaná v rámci cyklických pořadů, po množství konkrétních příspěvků. Jedinými cyklickými tituly s primárně mediální tématikou však byly v roce 2015 pořady Newsroom (zaměřený na mediální scénu, trendy a pohyby ve sdělovacích prostředcích) a @online (mapující internetový rozměr zpravodajských témat). Co se týče podpory mediální gramotnosti prostřednictvím nových médií, věnoval se web ČT24 v rubrice Média publikaci článků s touto tématikou. Česká televize též prostřednictvím osvětových spotů informovala veřejnost o technologii hybridního vysílání na platformě HbbTV.
Zvláštní zmínku Česká televize v odpovědi věnovala zvyšování mediální gramotnosti dětí, a to především na programu ČT :D. Zde vysílaný pořad Zprávičky zapojuje dětské diváky jako aktivní tvůrce obsahu, ať už v roli reportérů, zpovídaných v reportáži nebo hostů ve studiu. Česká televize dále připravila pro dětské diváky návod Staň se reportérem poskytující instrukce, jak natočit reportáž dostupnou technikou, přičemž i v roce 2015 pokračovala spolupráce pořadu Zprávičky se školními televizemi, s čímž mimo jiné souviselo pokračování ve vzdělávacích projektech. Česká televize též na jaře 2015 uspořádala seminář Televize v televizi za účasti 80 zájemců z 14 školních televizí z celé republiky. Součástí celodenního programu na téma sport byl redakční workshop Zpráviček, IT podpora a kameramanská dílna Zpravodajství ČT. Na podzim 2015 pak zaštítila Česká televize setkání školních televizí na Gymnáziu Příbram, kde dramaturg Zpráviček přednášel účastníkům o jejich přínosu pro mediální gramotnost diváků ČT :D. O zvýšení mediální gramotnosti pak Česká televize dle svých slov usiluje také prostřednictvím dětského webu www.decko.cz.
V roce 2015 Česká televize pokračovala ve zkušebním provozu labellingu na všech programech. Své poznatky s praktickým uplatňováním labellingu pak předává Asociaci televizních organizací, která připravuje samoregulaci pro své členy v oblasti ochrany dětí a mladistvých.
Asociace televizních organizací ve svém vyjádření tuto přípravu potvrdila a uvedla, že klasifikace pořadů je jedním z hlavních úkolů, které si v rámci své osvětové činnosti předsevzala. V roce 2015 pak k danému tématu uspořádala seminář pro odbornou veřejnost (hlavním bodem programu bylo vystoupení ředitele Nizozemského institutu pro klasifikaci audiovizuálních médií, který detailně popsal fungování systému Kijkwijzer).
Z výše popsaného vyplývá, že opatření na podporu mediální gramotnosti ze strany provozovatelů vysílání i poskytovatelů audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání je stěží možné považovat za aspekt, který by mohl mít zásadnější vliv na zvýšení mediální gramotnosti populace České republiky. Je ovšem nutné zdůraznit, že jakákoliv uskutečněná opatření jsou aktivitou nad rámec zákonem daných povinností provozovatelů či poskytovatelů. Mediální a informační výchova je primárně záležitostí státem zaručeného vzdělávacího systému. Mediální vzdělávání má však v České republice značně kolísavou úroveň, chybí mu jednotná plošná koncepce a nesleduje konkrétní cíle. Postrádána je adekvátní evaluace proběhnuvších projektů. Patrně základním nedostatkem je, že problematika mediální gramotnosti není jednoznačně vložena do pravomoci konkrétního resortu, který by nesl i finální odpovědnost za stav mediální gramotnosti populace ČR. V současnosti jsou úkoly, spojené s mediální gramotností, roztříštěné mezi různé subjekty (ministerstvo školství, ministerstvo kultury, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání), což samo o sobě není chybou, jelikož mediální gramotnost má různé sledované aspekty, ale problémem je, že neexistuje žádná kooperace a společný program. Již v roce 2009 shledala závěrečná zpráva Studie kritérií k hodnocení úrovně mediální gramotnosti ve státech EU, vydaná v Bruselu Generálním ředitelstvím pro informační společnost a média Evropské komise, situaci v ČR jako neuspokojivou. V tzv. kritériu souvislostí mediální gramotnosti, kam spadá mediální vzdělávání, státní politika mediální gramotnosti, občanská společnost a mediální průmysl, se ČR umístila na posledním místě z celé Evropské unie. Studie prokázala úzký vztah mezi úrovní mediální gramotnosti u jednotlivců a institucionálně uplatňovanou politikou mediální gramotnosti. Je zřejmé, že dostatečná úroveň mediální gramotnosti je závislá na aktivní strategii státu na podpoře růstu mediální gramotnosti. Ta ovšem v České republice chybí.
