V jednom z posledních článků jsme čtenáře webu Děti a média informovali o aktualizaci rubriky Doporučená literatura, přičemž závěrem jsme slíbili co nejdříve blíže představit dvě z nově zařazených knih. Nyní tento slib plníme s tím, že se zatím budeme věnovat jen jednomu z titulů, a sice knize nazvané Hry, sítě a porno, podtitul Rodičovský průvodce džunglí digitálního dětství a puberty, vydané nakladatelstvím Jan Melvil Publishing (edice Žádná velká věda) v roce 2022.
(Zdroj obrázku: nakladatel, https://www.melvil.cz/kniha-hry-site-porno/)
Autorka Michaela Slussareff hned v úvodu vysvětluje, proč kniha nese zrovna tento název. Zcela volně shrnuto – všechny zmíněné tři jevy existují a existovat nepřestanou, i kdyby se to nám – dospělým, kteří jsme vyrůstali v ještě trochu jiném světě – sebevíc nezamlouvalo, a se všemi se naše děti / neteře a synovci / vnučky a vnuci zcela jistě setkají, a to spíše dříve než později. Již nikdy se nemůžeme vrátit do časů, kdy on-line svět neexistoval.
Hraní her je natolik zábavná a přitažlivá činnost, že plošné zákazy nic nevyřeší; sociální sítě a komunikační aplikace zase saturují potřebu sdílení a komunikace natolik silně a všudypřítomně, že i zde jakákoliv ultimáta pohoří; a pokud jde o porno, autorka uvádí, že dle vyjádření samotných dětí je v on-line světě obtížnější se mu vyhnout než se s ním setkat (a dle jejich vyjádření věk zasvěcení nastane velmi často již mezi osmým a jedenáctým rokem). Podstatné tedy je, že on-line světu se nelze vyhnout, tvoří paralelní realitu, a dítě je nezbytné na ni připravit. Pomůckou může být právě tato kniha, která je dle autorky určena každému, „kdo vychovává dítě ve věku 0+“, ale otevřít ji může i „malý zvědavec“, o něhož tu jde. M. Slussareff uvádí, že „dítě se rozhodně nedozví nic, co by nemělo zjistit“.
Kniha obsahuje řadu testů, dotazníků a tipů nebo „taháků“, jak s dítětem zapříst rozhovor o výše uvedených tématech či jak nastavit a udržovat potřebné mantinely, pokud jde o používání „obrazovek“ (od televize a počítače až po mobily a tablety). Je členěna do čtyř částí a lze ji číst lineárně či dle libosti na přeskáčku, s tím, že autorka v klíčových momentech čtenáře navede, kam přelistovat. Lze zde najít i řadu shrnutí nazvaných HLAVNÍ MYŠLENKY (a stručný souhrn pro zaneprázdněné), které v bodech předkládají to nejpodstatnější.
První část V digitální džungli se zabývá tím, jak v souvislosti s novými médii přistupovat k předškolákům, jak ke školákům a teenagerům (tyto věkové skupiny potřebují výrazně odlišný přístup), jak nesmírně důležitá jsou pravidla a hranice, a jak na první (chytrý) mobilní telefon (autorka např. vysvětluje, že ač „[č]eské děti dostávají svůj první telefon tradičně v prvních ročnících základní školy, nejčastěji mezi sedmým a devátým rokem věku“, hlavní otázka nezní KDY, ale PROČ – na co telefon dítě potřebuje, zda nepostačí chytré hodinky s geolokací nebo pouze tlačítkový telefon atd.).
Pozornost je také věnována třem typům rodiče, který může být „kontrolor“, „partner“ nebo „občasný prudič“. V případě menšího dítěte je pravděpodobně vhodnější model kontrolor, v případě odrůstajícího dítěte model partner; model občasný prudič není příliš funkční, protože „nekonzistentní rodič je pro děti těžko předvídatelný a důsledky nevhodného zacházení s technologiemi bývají nevyzpytatelné“. Takto vychovávané dítě bohužel nedokáže svou on-line aktivitu nahlédnout kriticky.
Druhá část Digitální krajina, ve které vyrůstají dnešní děti má tři kapitoly shodné s názvem celé knihy: Hry, Sítě a Porno.
Pokud jde o hry, navzdory zažité představě o jejich negativním vlivu, autorka s odvoláním na vědecký výzkum uvádí, že limitované hraní digitálních her může být i prospěšné; limitovanost je důležitá proto, že takové hraní nebere čas pro jiné, důležité aktivity. Nezbytný je právě aktivní a poučený přístup rodičů, kteří vyberou hry pro danou kategorii dítěte – takové, které neobsahují nevhodný obsah, které jsou rozvíjející atd. Velmi záleží i na motivaci dítěte-hráče. Jak autorka zdůrazňuje, „mezi nejnebezpečnější motivy odborníci řadí používání her jako strategie zvládání životních problémů a úniků z reality“, zejména v případě, že se jedná o převažující motiv. Ovšem s pojmem „závislák“ by se mělo zacházet opatrně; mnohdy nemusí jít o závislost, ale o „pouhé nadšení“, které se vyčerpá dohráním/vyřešením hry. Takové hraní přináší radost (naopak lidem závislým hraní samo o sobě radost nepřináší – „po vypnutí hry jsou vyčerpaní, upadají do deprese a frustrace“).
Ostatně již v předchozí čísti knihy je zmíněn koncept přejatý z angličtiny, známý pod zkratkou 3C, který označuje obsah (CONTENT), kontext (CONTEXT) a samotné dítě (CHILD). Vždy tedy záleží na konkrétním obsahu (zda je přiměřený věku, zda jsou hrdinové hodni nápodoby atd.), na kontextu (je třeba si klást otázku „jakým způsobem a za jakým účelem“ je médium používáno) a pokud jde o dítě, „obsah médií, ale i způsoby jeho používání by měly odrážet charakter, zájmy a potřeby konkrétního dítěte“ (aneb „stejný obsah může na různé osoby působit naprosto odlišným způsobem“).
Kapitola Sítě nejen krátce představuje hlavní aplikace (Facebook, Instagram, TikTok, YouTube, Twitch) mezi něž patří i komunikační platformy (WhatsApp, Messenger, Viber, Signal, Telegram), ale zejména pohlíží na aktivitu dětí na sociálních sítích v kontextu složitého období dospívání, kdy tyto procházejí etapou osamostatňování se, hledání vlastní identity a směřování.
Pokud jde o sítě samy, jedná se o velmi rozporuplné místo – lze zde najít inspiraci a motivaci, stejně jako zdroje úzkosti a závisti, lze je použít ke komunikaci či zde vyhledat odborníky a říct si pomoc, nebo se naopak zacyklit v toxickém porovnávání a dezinformacích. Kapitola o sítích nevynechává ani problematiku on-line šikany a FOMO („fear of missing out“, strach, že něco zmeškám, což vede až k obsedantní kontrole telefonu / sítí).
Autorka také zdůrazňuje, že ač jsou sítě teoreticky dostupné všem od 13 let, tato věková hranice vlastně nic neznamená – nebyla stanovena proto, že by se odborníci domnívali, že děti jsou v tomto věku dostatečně zralé k jejich bezpečnému používání, ale vyplývá ze zákonů v USA a Evropě, které omezují weby a aplikace v možnostech sběru osobních údajů o dětech právě od 13 let. „Sociální sítě se pouze chrání před legálními postihy za své běžné služby.“ Navíc stačí vyplnit lživý údaj o datu narození, což děti často činí.
Kapitola o pornu akcentuje skutečnost, že ač rodiče o sexualitě příliš nemluví, a o pornu už vůbec, je ve skutečnosti velmi důležité o těchto věcech otevřeně hovořit. Na sexuální výchovu ve škole nelze spoléhat, neboť obyčejně přichází pozdě a je příliš obecná, to aby (některého z rodičů) neurazila (a ten si nepřišel stěžovat). Je velmi důležité, aby dítě získalo první informace doma, neboť v případě nabytí takové zkušenosti na internetu nebo od starších spolužáků může jít o velmi matoucí a diskomfortní zážitek. „Žádné dítě není samo od sebe dostatečně připravené na konzumaci pornografie, potřebuje informace a strategie, jak k ní přistupovat takovým způsobem, aby neubližovala.“ Autorka uvádí, že v odborné literatuře se dokonce začíná hovořit o „pornografické gramotnosti“, která se a v některých zemích začíná začleňovat do kurikula sexuální výchovy.
Autorka také zdůrazňuje, že volně dostupné porno na internetu, k jakému se dítě nejspíše dostane, v naprosté většině znázorňuje nějakou formu agrese – fyzickou nebo verbální. Ženy jsou zde představovány jako „robotické coury“, muži jako „robotičtí samci“. Není to jako ve skutečnosti, je to jen nacvičená „show“, v níž vystupují herci, není to jako v reálném životě, ale to dítě neví. Žádný zodpovědný rodič jistě netouží po tom, aby si dítě našlo inspiraci a informace o sexu takto (stejně jako neočekáváme, že se naši kamarádi budou chovat a budou vypadat jako superhrdinové z hollywoodských komiksových filmů). Autorka varuje: „Na pediatrických kongresech, kde jsem přednášela, mi dětští lékaři potvrzovali, že se stále častěji setkávají s dětmi v nízkém věku, které přicházejí se zraněními v análních partiích, protože zkoušely praktiky z pornografických videí.“
Třetí část knihy je nazvaná Vliv technologií na dětský vývoj a zdraví. Kapitola Tam, kde mobily dávají dobrou noc pojednává o tom, jak spíme v průměru stále méně, máme méně pohybu, naopak se věnujeme sedavým aktivitám a večer používáme obrazovky (s modrým světlem, které narušuje spánek, „pokud jsme mu vystaveni méně než šedesát až devadesát minut před samotným usnutím“). Dětí se toto vše týká samozřejmě také, navíc je modré světlo ovlivňuje ještě víc než dospělé. A v kapitole Generace R(oztěkaných dětí) zazní mj. postřeh, že „neustálá dostupnost rychlé zábavy může narušovat naši schopnost trpělivě čekat a vykonávat činnosti, které nás příliš nebaví“. (V knize dokonce zazní myšlenka, že „ne multitasking, ale unitasking je dovedností budoucnosti“ s tím, že bychom měli dětem cíleně pomoci hledat dětem strategie, jak se soustředit a nenechat se vyrušit.)
Podkapitola Instantní zábava a dopamin vysvětluje, že „mnohé typy příjemných zážitků – jako je sex, jídlo a hraní videoher – zvyšují uvolňování dopaminu“ a „podobně jako návykové látky [substance heroin, kokain, alkohol či tabák] přímo nebo nepřímo ovlivňují dopaminovou neurotransmisi, což vede k nutkavé potřebě opakování těchto aktivit“. Chemické sloučenině dopaminu se proto říká „sex, drugs & rockʼnʼroll molecule“. Přitažlivost videoher (nejen pro děti) lze jistě lépe pochopit, vezmeme-li v úvahu, že „když je daná aktivita výrazně příjemnější než ostatní běžné činnosti, je dopaminová stopa mnohem silnější“ a „při vysoké dávce dopaminu se (…) příjemné těšení mění v nezvladatelné chtění“. Zdá se, že závislosti na kokainu, pornografii a internetu mohou mít společného jmenovatele – pokles dopaminové cirkulace („i když se odborníci zatím neshodli na tom, zda chytré telefony a obrazovky celkově vyvolávají závislost nebo podporují pouze impulzivní jednání“).
Čtvrtá část Nahraďte digidohady digidohodou se opět, ale detailněji, zabývá limity a pravidly (která je třeba tvořit společně s dítětem). Pokud jde o různý rodičovský software, který má za úkol omezit čas, který dítě tráví on-line, a zamezit mu přístup na nevhodné stránky, ten poskytuje možnosti, ale má i své limity, které se dítě mnohdy naučí obejít; navíc dítě mnohdy nepoužívá jen svoje vlastní zařízení.
Na knize je cenné, že poskytuje celou řadu nápověd a předestřených možností, jak s dítětem hovořit jako s partnerem, a to i v těch oblastech, které v rodiči vyvolávají stud, jsou mu nepříjemné a neví si s odpovědí příliš rady. Nenabízí jednoznačný univerzální návod, ale doporučuje se takovým dialogům nevyhýbat, neboť v případě, že dítě odbydeme, to si najde odpovědi jinde, primárně na internetu, a leckdy v podobě, která je všechno možné jen ne žádoucí. Pokud je nám otázka nepříjemná a nevíme si s ní rady, je na místě to dítěti přiznat a slíbit, že celou věc promyslíme a později se k ní sami vrátíme (a to také dodržet).
Za velmi podnětnou považujeme myšlenku, na níž vlastně stojí celá kniha – že bychom měli děti vést k tomu, aby ony samy o on-line světě přemýšlely, kladly si otázky a kladly je i nám; a aby se v průběhu odrůstání učily – pod vedením dospělého – si samy stanovovat hranice a usilovat o jejich dodržování.
Kniha v řadě aspektů nepřináší převratně nové informace, na které bychom už dříve nenarazili, ale poutavě a přehledně je shrnuje spolu s nastíněním možného postupu (např. kapitoly Porno rozhovor s dětmi ve věku dvanáct let a výše nebo Online šikana atd.). Tyto způsoby, jak s dětmi hovořit, můžeme a nemusíme využít, ale domníváme se, že je přínosné o nich vědět, ač žádná obecně platná, univerzální „nejlepší cesta pro všechny“ přirozeně neexistuje.
Výše nastíněné je jen malá ochutnávka knihy o 352 stranách. Více o knize (např. ukázky) lze nalézt na stránkách nakladatele: https://www.melvil.cz/kniha-hry-site-porno/
Lenka Burešová
- ZPĚT -
